Rampušák - 21.6.2008 - Štíty

"na toulačce s vládcem Orlických hor"   

Je pátek 20.6.2008 14:30 a my vyrážíme s Edou Pospíšilem z Lipníka, letos už podruhé spolu, na další cyklistické dobrodružství. Naším cílem je městečko Štíty nedaleko Zábřehu. Čekají nás v sobotu dvě stovky kilometrů krásným prostředím Orlických hor. Já v pelotonu a Eda jako doprovod. Má poměrně nedávnou zkušenost ze „Sudet“, takže počítám, že tentokrát to dopadne na jedničku. Zatím ale míříme do osady Mlýnický dvůr, kousek od Štítů, kde máme ubytování v penzionu U čápa.

Ubytování je parádní. Spousta místa i na kolo, vlastní kuchyňka. Taková malá garsonka. Pak už vyrážíme do Štítů k registraci a rekognoskaci místních podmínek. Parkujeme na místním náměstíčku a kulturák s registrací nacházíme s dopomocí místního borce kousek pod náměstím. Vyfasuji nezbytné propriety jako startovní číslo a čip. Následně se vracíme zpět na náměstí a v restauraci hotelu Černá kočka dáváme vydatnou večeři. Nazpět do penzionu se vracíme po úzké silničce, která je posledních kilometr pěkně rozbitá.

Vybaluji kolo z brašny abych ho měl na ráno připravené. Na podvečerní procházce po okolí nám pěkně vytráví. Pak už jen zbývá připravit věci na zítřek, sprcha a o půl jedenácté do pelechu. Start je o půl deváté, takže budíček je už v šest.

Ve čtyři se ozve první zvonění budíku, soukám do sebe první jídlo a znovu zaléhám. To stejné se opakuje ještě o půl šesté. Ve čtvrt na sedm už mě budík vyhání z postele definitivně. Nedá se nic dělat ale předstartovní přípravy nelze zanedbat. Navíc se musíme spakovat, protože odpoledne už se nebudeme vracet.

Za hodinku nakládáme věci do auta a odjíždíme směr Štíty. Eda autem, já na kole. Ráno je velmi teplé, kolem 18 °C, sluníčko pěkně hřeje. Krátké rozjetí a nezbytné předstartovní přípravy a raději si stoupám na start. Je tady hodně lidí tak ať nestojím někde vzadu. Startuje se do kopce, tak chci být od začátku vepředu.

Chvíli před startem přijíždí Rampušák – vládce Orlických hor - a spolu s panem starostou a ředitelem závodu nás zdraví. Všichni nám přejí pěkný a úspěšný den. Také se dozvídáme o záludných místech na trati, na které je třeba dát si bacha.

Nakonec ještě vítáme „maskota“ dnešního závodu, kterým není nikdo jiný než profesionál René Andrle (jel s námi asi jen treningově, nenašel jsem ho pak ve výsledcích).

Ozývá se startovní výstřel a jede se. První stoupání valíme po krásném širokém asfaltu. Držím se bez problémů v čelní skupině i v následném sjezdu. Černá chvilka přichází v nájezdu do Výprachtického stoupání. Přehazuji na malou placku ale řetěz klouže až za převodníky a dokonce se zasekává mezi zadní vzpěru a malý převodník. Divoce manévruji ke kraji silnice. Nemůžu šlapat a do kopce moje rychlost rychle klesá. Na krajnici zjišťuji rozsah škody, vytrhávám řetěz z pod převodníku a rychle ho nasazuji zpět. Kolem mě se pochopitelně řítí zbytek pole. Naskakuji zpět a nasazuji zběsilé tempo. Jestli se mě nepodaří sjet čelní skupinu, můžu si nechat o nějakém dobrém umístění jenom zdát. Naštěstí je pole už hodně natažené takže zbývá dost prostoru k předjíždění. Na vrchol stoupání si to pěkně dávám ale čelo je ještě pár set metrů přede mnou. Dojíždím si to ještě v klesání do Jablonného a ještě kousek za ním. Těsně před Mladkovem ale opět vidím známé dresy, Jsem zpátky!!! Stálo mě to ale dost sil, které v dalším průběhu závodu budou určitě chybět. Teď se ale rychle chystám na pravou stranu balíku. Za Mladkovem na kopci má čekat Eda s první flaškou. Je tam, ale pár set metrů za vrcholem stoupání??? V té chvíli už má skupina poměrně velkou rychlost, takže předání je poněkud ekvilibristické ale úspěšné. Musím mu vyseknout poklonu, že se toho nelekl. Ve mně byla malá dušička, nechtěl jsem skončit v nějaké hromadě, kterou bych měl navíc na svědomí. Naštěstí jsem to avizoval dost dopředu, takže mě ostatní jezdci udělali dost místa, ale neuhnul jsem ani o píď! Hurá, mám dvě plný flašky.

Valíme to dál přes další brdek a dolů prudkým sjezdem po hrbatém asfaltu. Najednou přichází další dnešní černá vteřina. Po nějakém větším poskoku na hrbu mě vylítla flaška z košíku. Naštěstí trefila do pravé nohy a odrazila se bokem do příkopu. Zatracená smůla!! Druhý závod po sobě jsem přišel o flašku. Teď mám ale problém, jak vydržet s pitím. To budu muset na Šerlichu vyřešit. Teď se ale musím rychle srovnat a jet dál. Už se jede zase nahoru směrem k Rokytnici, kde se budou dělit tratě. Jelikož si vzpomínám, že dlouhá odbočuje vlevo, zaujímám během průjezdu předměstím místo na levé straně balíku. To se ukazuje jako dobrý nápad. Najednou se to dělí a je trochu zmatek. Mě se to ale netýká a odbočím bez problémů.

Po rozdělení je pole trochu roztažené ale za chvíli se opět sjede do kompaktnějšího celku. Před Kunvaldem je vyhlášena přestávka na „malou“. Mě se nechce, tak vytahuji energy tyčku a svačím za pomalé jízdy. Po téhle přestávce začnou pořádné stoupáky. Nejdříve stoupáme nad Pustiny. Po následném krátkém sjezdu pomalu poznávám okolí. Projíždíme údolím Zdobnice a před námi je stoupání na Luisino údolí. Stále se ještě držím v čelní skupině a doufám, že to ještě chvíli vydrží. V posledních stovkám metrů stoupání ale začínám ztrácet a v následném serpentýnovém sjezdu nestíhám svou ztrátu dojet. Do dnešního největšího kopce  na Šerlich najíždímse ztrátou pár desítek metrů na čelo závodu. Každou další zatáčku ve stoupání se moje ztráta zvětšuje. Výprachtická anabáze si vybírá svou daň. I tak stoupání zvládám dobře a cestou ještě několik jezdců předjedu. Těsně před vrcholem stoupání se kolem nás rojí stovky much. Je tu ale vrchol a občerstvovačka. Nikdo bidony nepodává, takže zastavuji a nechám si naplnit svou jedinou a prázdnou flašku. Chmatnu ještě několik čtvrtek jablka a mastím z kopce dolů.

Jedeme rychlý sjezd na široké silnici do Orlického záhoří. Během sjezdu se pomalu tvoří malá skupinka. Na odbočce ke stoupání na Mezivrší je nás asi osm. Do kopce mě to jde celkem dobře a tak skupině trochu poodjíždím. Využívám chvíle, kdy nemusím dávat pozor na ostatní. Vytahuji druhou tyčku a posvačím. Slupnu ještě čtvrtku jablka. Už je tu vrchol stoupání a začínám sjíždět dolů. Skupina je za mnou asi sto metrů. Jedu tak na půl plynu a čekám až mě dojedou. Na samotku to nemá smysl, stejně by mě dojeli. Za chvíli asi v půli sjezdu mě sjíždějí a já se zapojuji do vláčku. Přes další kopeček sjíždíme ještě níže. Pěkně to mastíme serpentinami dolů. Vepředu jedou dva kluci ve stejných dresech. Sjezd je dlouhý a oni to pěkně řežou, takže nám trochu ujíždějí. V dalším stoupání na Černé Petrovice se opět sjíždíme. Je to jedno z posledních dnešních velkých stoupání. Na vrcholu má na mě čekat Eda s druhou flaškou. Naštěstí je tam a téměř přesně na vrcholu stoupání. Jedu uprostřed skupiny napravo. Mávám, aby mě náhodou nepřehlídl. Předání ale proběhlo naprosto bezvadně. Mám tedy zase co pít. Druhou flašku už mám skoro prázdnou. Ve sjezdu se blížíme opět k Mladkovu, kde pak projíždíme kolem občerstvovačky. Chytám za jízdy kelímek a alespoň takto doplním ztrátu tekutin. V této části trati jedeme jen lehce zvlněnou krajinou a celkem dobře ve skupině spolupracujeme. Občas se nám to sice kapku rozpadne ale celkem to jde. Fouká nárazový boční vítr a tak nám chvílemi dělá psí kusy. Ani se nenadáme a je tu předposlední stoupání na Horní Orlici. Stoupání vede úzkou asfaltkou. Snažím se pošetřit síly a tak ze skupiny neodjíždím ale držím se uvnitř. Následuje velmi rychlý sjezd na úzké zatáčkovité silničce. V Červené Vodě se sjezd zmírňuje a naše skupina se opět formuje. Za chvíli nato projíždíme po hlavní silnici kolem Mlýnického dvora, kde jsem dnes nocoval. Za odbočkou pak valíme Bukovicemi do krátkého stoupání na Kocandu. Následný serpentýnový sjezd po široké asfaltce je rychlý a mám co dělat abych se udržel za těmi dvěma rychlíky.

V Olšanech se opět sjíždíme v pěti. Mám pocit, že nás ve skupině ubylo, ale není čas na to myslet. Odbočujeme doprava na rozbité kostky, které míří do kopce do závěrečné stoupání na Zborov. No sbohem! Doufám, že ty kostky nejsou až nahoru. Naštěstí asi po kilometru, jakmile vyjedeme z dědiny, končí. Zato se zvedá kopec. Nasazuji svoje obvyklé tempo a stoupám vstříc poslednímu vrcholu. V druhé půli si začínám uvědomovat, že se to za mnou trhá. Drží se za mnou jen dva ale jeden už s odstupem. Držím zuby nehty tempo až na vrchol. Teď už jedem jen sami dva. Škoda v tom sjezdu mu už asi neujedu.

Konečně je tady vrchol stoupání a začínáme ve dvou sjíždět do Štítů. Nechávám ho jet co to jen jde vepředu. Zezadu se k nám trochu přiblížil náš třetí člen, kterému jsme v kopci odjeli. Vjíždíme do Štítů a najíždíme na hlavní silnici po které se blížíme k závěrečnému výšvihu na náměstí, kde je cíl. Kopeček je v první fázi prudký. Najíždím do něj na první pozici a dávám tam všechno, co mě ještě zbylo. Dvě stě metrů před cílem se ale přede mě dostává soupeř a na tenhle útok už nedokážu odpovědět. Sice se pokouším zvednout ze sedla ale mám úplně tuhé nohy. Musím si zase sednout a přijmout porážku v tomhle souboji. Projíždím cílem několik desítek metrů za ním. V tomhle byl dnes lepší, pošetřil víc sil než já.

Za cílem už na nás čekají pořadatelky, sundávají nám čipy a čísla. Alespoň mám chvíli čas se vydýchat. U stánku si beru pití a vyhlížím Edu.

A můj výsledek? Dojel jsem na skvělém 42. místě v čase 6:01:57 se ztrátou 24:10 na vítěze Petra Benčíka z PSK Whirlpool. V kategorii jsem se umístil na 7. místě, když mě v cílovém spurtu předjel soupeř z mé kategorie.

Další statistické údaje:
délka trati     200 km
převýšení     3088 m

průměrná rychlost        33,1 km/h
max. rychlost               84,3 km/h
průměrná tepovka        154 tepů/min.

Byl to krásný horský závod s pěknou tratí s poměrně velkým převýšením, jaké mě vyhovují. Trochu mě ovšem zklamaly občerstvovací stanice. Asi jsem rozmlsaný ze „Sudet“, kde byly občerstvovačky na velmi vysoké úrovni a podávání bidonů na pozicích kolem padesátého místa je tam samozřejmé. Tady jsem to nezažil ani na jedné ze tří, což mě trochu rozladilo. Možná to bylo jen tím, že jsem přišel hloupě o jednu flašku. Jinak to byl ale velmi pěkný a povedený závod. Příští rok budu chtít určitě přijet zase.

Co mě ale úplně dostalo??? Na tak velkém závodu jsem ještě nezažil, že bych musel vracet startovní číslo. Tady mě ho hned za cílovou páskou lepá děva zručně sejmula (už jsem chtěl napsat, že mě zručně sejmula). Takže tradiční suvenýr z tohoto závodu mě bude ve sbírce chybět.

Standa Prokeš

P.S. nakonec ještě výškový profil trati