Rampušák 2011 - 25.6.2011 - Štíty

"...a z nebe snesli se mrakové nevídaní..."

Tak jako zločinec se vrací na místo činu, já se vracím po roce opět do Štítů. Znovu se pokusím přelstít vládce zdejších hor Rampušáka a odvézt si z této krásné krajiny vavřín vítězství. Minule jsem od něj dostal lekci. V nejméně vhodný okamžik způsobil řetězovou reakci na mém stroji a já tak ztratil možnost bojovat o příčky nejvyšší. Co na mě chystá letos, to je ve hvězdách. Trať nás poprvé vezme na polskou stranu hranice, kde už čekají dvě horské prověrky. Myslím si, že jsem připraven na vše, ale nepředbíhejme.

V pátek odpoledne vyrážíme směr Štíty ve složení Ivoš, Eda a já. Přespání máme rezervované jako obvykle v penzionu v Mlýnickém dvoře. Je to kousek od Štítů a je tam božský klid. Navíc pokoj je vybavený kuchyňkou, takže mám v sobotu ráno teplou snídani. Paráda! S počasím to však vypadá bledě. Je sice celkem přijatelných 13°C, ale pofukuje studený větřík a nad kopci se honí nízké mraky. Předpověď hlásí na dopoledne přeháňky. Když vyrážím o půl osmé na rozjetí, vykukuje zpoza mraků sluníčko. Také na náměstí ve Štítech, kde probíhají přípravy na start, je příjemně. Ve startovním koridoru nás je o poznání méně, než kdy jindy. Může za to fakt, že souběžně s Rampušákem se tento víkend koná mistrovství republiky v Olomouci, takže týmy jsou tam. Druhá záležitost se ale týká přímo závodu. Poprvé zažijeme start pouze dlouhé trasy, krátká bude startovat až půl hodiny za námi.
Okamžik startu se rychle blíží. Jakmile zazní povinné projevy a zdravice od Rampušáka je odstartováno. Start ve Štítech má jedno velké plus, je do kopce. Úvodní pasáž v mírném stoupání formuje peloton. Usazuji se blízko čela. S vrcholem stoupání na nás dopadají první kapky deště. Zatím to nevypadá zle, ale v dalších kilometrech dešťová clona houstne. Než vystoupáme na Červenovodské sedlo, jsem už totálně promočený, neb jsem si nevzal pláštěnku. To mám za to. Chlad se začíná zakusovat do těla.

Jsme na vrcholu a před námi mokrý serpentýnový sjezd. Znám jej z minulých účastí, takže se snažím jet maximálně opatrně. Co je to však platné, v ostré pravotočivé najíždím blbě stopu. Snažím se to ještě korigoval, ale tlačím na brzdu příliš a ocitám se na zemi. Rychle se škrábu na nohy a sčítám škody. Vypadá to, že kromě pohnuté levé páky je vše OK. Kolem mě se řítí peloton, naskakuji zpět a rychle se snažím zařadit zpět. Teprve dole pod kopcem zaregistruji cvakání od zadního kola, letmý pohled pak prozradí nezvyklou polohu přehazovačky. A kruci! Ohnul jsem hák. Přehazování sice jakž-takž funguje, ale dolů musím nejdříve přes dva zuby a pak jeden nahoru. Cvakání částečně zkoriguji stavěcím šroubem na rámu. Aspoň to. Další škody sčítám na vlastním těle, odřenina na vnější straně pravého kolene, potrhaný návlek na lokti, roztrhané kalhoty a bolest v pravém boku dávají tušit, že i tam něco bude.

K všemu jsem ve sjezdu pěkně prochladl. Vracím se zpět do pelotonu, přejíždíme hranice a jsme v Polsku. Vůbec si rovinu v balíku neužívám. Jsem prochladlý na kost. Cvakám zuby a klepou se mě ruce tak, že mám obavu pustit se řídítek, abych se napil. Musím se dát rychle dohromady. Po chvíli se mě daří vydolovat z kapsy energetickou tabletu a tu ještě vydatně zapíjím ionťákem. Snad mě postaví na nohy, tak jako minulý týden na K24.
V Miedzylesie si užíváme první dnešní kostky a vyjíždíme směr Bystzrycza Klodzka. Zatím neprší a silnice je téměř suchá. Maličko jsem se spravil, ale stále mě není moc dobře. Před městem se začínáme stáčet na východ a zakrátko míjíme první občerstvovací stanici. Před námi by mělo být dnešní největší stoupání. Hodně se těším, že se snad konečně zahřeji. Jsem z těch rovin stále ještě hodně prokřehlý a tak zvedající se silnici vítám. Kopec je dlouhý a krásně tempový. Jede se přiměřeně ostře, ale žádná hrůza. V průběhu stoupání se dostávám do tempa, zahřeju se a tak zůstává největší problém se změnou převodů. Musím stále laborovat s přehazováním a i tak se stává, že řetěz bez varování spadne o jeden pastorek dolů. V kopci žádná slast. Konečně jsme nahoře. Je tu mlhavo,  ale neprší. Od svého doprovodu, který tady na mě čeká, dostávám bidon a valíme dolů.

Náročné klesání na mokré silnici peloton značně natahuje a v rovinaté pasáži se formuje naše druhá skupina. Silnice je samá zatáčka, v jedné vesnici si dokonce "užíváme" krátké a prudké stoupání po velkých kočičích hlavách. Nicméně, držíme vysoké tempo a daří se nám sjíždět vedoucí skupinku. Tu také ještě v rovinaté pasáži dorážíme. Zbývá pak chvíle klidu k doplnění energie a přípravě na další kopec. Je také pěkně tempový, ale s horším povrchem než předchozí a kratší. Nahoře na mě čekají kluci a nabízejí flašku. Protože jsem zatím nenačal tu z předchozí předávky, raději si další neberu. V tom chladném počasí nepiju tolik, jak bych asi měl. Ještě stačím zaregistrovat, že se mraky na obloze trhají a začíná vykukovat sluníčko. Kopec se láme a sjíždíme už na naší straně hranice z Kladského sedla. Peloton se opět natahuje a dělí. Tyhle mokré sjezdy se jezdí hodně opatrně, nikdo nechce skončit na zemi. Opět se ocitám ve druhé skupince, ale po několika kilometrech úsilí sjíždíme vedoucí skupinku. Zbývající úsek do dalšího stoupání probíhá v pohodě. Doplňujeme energii a chystáme se na další stoupání k Horní Orlici.

Jede se po úzké asfaltce, je táhlé a tempové. Vedoucí skupina jej vyjíždí pohromadě, nahoře opět vidím své dva pomocníky a beru si jednu flašku. Následný sjezd po úzké a z větší části ještě mokré silnici, kde jsou často přes vozovku naplaveniny z krajnice, skupinu atomizuje. Při nájezdu na hlavní silnici v Dolní Orlici to tedy vypadá opět jako přes kopírák, malá vedoucí skupinka a my vzadu pracujeme na jejím sjetí. Máme to jen pár set metrů, přesto nám to trvá až do Červené Vody. Při průjezdu městem se opět vytváří vedoucí skupina. Zapadnu a snažím se najíst a napít. Zahlédnu své doprovodné auto, jak odbočuje z hlavní silnice na Březnou. Poslední setkání mám s doprovodem domluvené ve Zborově, takže to kluci berou zkratkou.

Následuje krátké stoupání kolem hospody Na kocandě a valíme dolů serpentýnovým sjezdem. Silnice je téměř suchá a tak se dá jet poměrně svižně. V první větší zatáčce cítím, že mě ujíždí zadek. Koukám na to jako blázen, ale je to tak, mám poloprázdnou zadní duši. Zbytek sjezdu jedu velmi opatrně, abych jej ustál, takže před Bušínem mám pěknou díru. Sjíždím si to ještě v Bušíně a do Klášterce jedu ve skupině a přemýšlím, co udělám. Zatím se s tím dá jet, ale na větších nerovnostech už cítím, že začínám chytat ráfkem. Kostky na výjezdu z Klášterce budou problém. Kluci na mě čekají ve Zborově. Rozhoduji se rychle a po odbočení z hlavní zastavuji na nejbližším volném místě. Vyndávám pumpičku a snažím se rychle zadní kolo dofouknout z bombičky. To se daří, ale mám potíže se sundáním těsnění z ventilku. Guma ztuhla a nejde stáhnout. Musím odšroubovat víčko z pumpičky a až když je na ventilku jen samotná guma, daří se mně ji stáhnout. Myslel jsem, že ji tam budu muset nechat, abych ještě nezničil ventilek. Části pumpičky narvu do kapes a naskakuji na kolo.

To je paráda, zase mám vzadu tvrdou odezvu, jen aby to vydrželo až nahoru. Při práci na zadním kole, jsem za sebou zaznamenal průjezd asi dvou opozdilců, ale žádná větší skupinka. Musím se teď kousnout a vyjet co nejlépe, abych si vytvořil trochu náskok pro výměnu kola ve Zborově. Dupu do pedálů a kopec rychle ubývá. Ve Zborově jen houknu na Ivoše můj problém a pokračuji dál. Vzápětí mě kluci předjíždějí a stavějí na návrší za Zborovem. Dojíždím je a vidím, že Ivoš už má kolo připravené. Povoluji zadní brzdu a předávám mu kolo. Zatím co makají na zadním kole, musím si odskočit, už to držím jen tak-tak. Obě akce končí téměř současně. Naskakuji na kolo a ještě slyším Ivoše, jak volá, abych si utáhl zadní brzdu. Činím tak až ve sjezdu. V Horní Studénce mě posílají vlevo na nový úsek trati. Jedu zatáčkovitý sjezd ze všech sil a divím se tomu, že mě zatím nikdo zezadu nesjíždí. Kluci jedou za mnou, kdybych ještě něco potřeboval. Před závěrečným stoupáním do sebe láduji poslední tyčku a gel. Už se neschovám ve skupině, ale musím si to sám odpracovat. Snad mě síly vydrží. Na předposledních brdcích se stále ohlížím. Nikdo mě však nesjíždí, což je zatím uklidňující.

Zato rovinatá pasáž proti větru se rychle zajídá. Konečně odbočuji doprava a začínám stoupat. Nemám představu, jak je finální kopec dlouhý, takže mě několikrát překvapí. Když už si myslím, že je konec, objeví se po krátkém odpočinku další stoupání. Naštěstí začínám dojíždět odpadlíky a tak mám alespoň motivaci závodit. Občas se také mihne někdo na MTB. Jejich trasy mají stejný dojezd jako my. Těsně před Cotkytlí na mě padá několik dešťových kapek, ale na výjezdu z vesnice se odkláním vpravo od přibližujících se těžkých mraků. Kopec se konečně láme a současně s tím se mění drsný povrch na krásnou novou asfaltku. Serpentýnový lesní sjezd do Štítů si vysloveně užívám. Za mnou je díra a nikoho nevidím a tak dojíždím na náměstí v klidu. Konečně cíl.

Jsa odčipován a odčíslován, mohu začít sčítat škody a ošetřovat své rány. Od Ivoše se dozvídám, že bych měl být určitě v první dvacítce. Sám jsem si téměř jist, že přede mnou nebyl nikdo z mé kategorie, ale konečné rozřešení přinese až vyhlášení výsledků. To má začít kolem čtvrté hodiny. Bohužel na náměstí není nikde vyvěšena výsledková listina, jak to bývá zvykem, a tak opravdu čekám až na vyhlášení. Až tehdy se potvrzuje moje domněnka a je potvrzeno mé první vítězství na Rampušákovi. To, že jsem měl celou dobu SMS v výsledkem na druhém mobilu, jsem se dozvěděl až doma, když jsem jej vydoloval z batohu. "Čipařům" se tímto dodatečně omlouvám, nicméně vyvěšení listin v cíli považuji za samozřejmé.

Děkuji Rampušáku! Sice jsi mě položil přes cestu pár klacíků a donutil bojovat až do konce, ale to patří k věci. Snad příští rok nashledanou?

P.S. Pokud by někoho zajímalo, jak vypadala moje přehazovačka, na které jsem absolvoval více jak 150km, může se podívat na připojené foto. K mému překvapení, to přežila jak ona tak i pastorky a řetěz bez ztráty funkce.