Race Around the Central Europe 2010 - 5.-8.8.2010 - Piňczów, Svodín, Tata, Bystřice

"... hlavně klídek a zadek v suchu ..."

Rok se s rokem sešel a já odjíždím spolu s doprovodným týmem na svůj druhý ultramaraton. Je středa dopoledne. Nakládáme materiál a proviant do doprovodného vozidla Ford Transit, který zajistil Ivoš. Letos máme jedno velké vylepšení, vezeme klasickou ledničku a tak doufám nebudeme řešit problém s kazícími se potravinami. Máme krásný nový červený auto s výbavou pro ultramaraton (tlampač a světlomety na střeše, letos ještě doplněné o oranžový maják). Hned jak se nám podaří do něj naskládat veškeré vybavení, vyrážíme směrem k polským hranicím. Naposled stavíme v Hranicích a tankujeme plnou.

Doprovodný tým mám letos jen čtyřčlenný, a tak budou mít v autě dost místa. Ivoš musel na poslední chvíli ze zdravotních důvodů účast odvolat, má potíže se zády. Také Irena se letos omluvila a vyrazila s Tomáškem a Baruškou na prázdniny do Čech k vodě. Naopak Petr Bělič  s Romanou Putíkovou jedou opět s námi. Petr v roli řidiče a krmiče, Romana jako navigátorka a bude mít na starost nápoje. Jede také Pavel Novák. Kromě role navigátora se bude starat o nápoje a jídlo. Také bude dělat celkovou evidenci závodu. Nejdůležitější nakonec. Vedoucí týmu Radek Novák, Pavlův bratr. Jede první ultramaraton, ale jsem velmi rád, že je tady. Je to jediný člen doprovodu, který má osobní zkušenost se závodní cyklistikou. Je na závod natěšený a já doufám, že se rychle zorientuje a bude platným členem týmu. Bude řídit, starat se o techniku a oblečení. Také slíbil, že mě bude příležitostně masírovat.

V optimistické náladě přejíždíme polské hranice směrem na Krakow. Cestou se potvrzuje naše loňská zkušenost. Časté zácpy a fronty na semaforech jsou tady běžné. Postupujeme tedy pomalu, ale vytrvale. Konečně krátce po páté odpoledne dorážíme do Pińczówia. Cestu k hotelu Mosir nalézáme celkem snadno. Jedná se o turistické ubytovací zařízení u sportovního komplexu na břehu malého jezera, jehož jméno nějak nemohu na mapě najít. Ubytování není z nejluxusnějších, ale za ty peníze a na jednu noc to není problém. Větší problém se ukazuje to, že nemáme žádné zloté. Před odjezdem nás doma všichni ujišťovali, že stačí mít sebou eura. Ty jsme nakonec se štěstím ukecali v hotelu, ale ve městě už ne. Večeři tedy zajišťujeme z vlastních zdrojů, naštěstí jsme dobře vybavení.

Uléháme sice brzo, před desátou, přesto se moc nevyspíme. Alespoň co se týče mě. Jednak je pořád dusno a horko, ale navíc byl buď před hotelem nebo uvnitř nějaký hluk a tak jsem byl neustále vzhůru. Mají tady pěkně tenké stěny. Jestli jsem spal čtyři hodiny v kuse, tak je to moc. Přesto se ráno cítím celkem dobře. Sprcha po ránu mě taky udělala dobře.

Snídáme opět z vlastních zdrojů a rozhodujeme se vyrazit za město, kde si najdeme místo, uděláme oběd a připravíme si věci na závod. Musím udělat instruktáž pro přípravu pití a oblečení. Zvlášť Radek potřebuje vysvětlit hodně věcí. Jede poprvé a nezmá moje návyky co se týká oblečení. Za městem jsme našli pěkné místečko na příjezdové cestě k nějaké usedlosti. Děláme piknik a chystáme věci na start. Cestou do města se u nás zastavuje majitel usedlosti a zajímá se, co tam děláme. Asi měl strach, že něco zaměřujeme. Po našem vysvětlení odjíždí do města zjevně uspokojen, že mu nebudeme vedle baráku něco stavět.

Před druhou hodinou balíme a přesunujeme se na náměstí v Pińczówie, kde už probíhají velké přípravy na slavnostní start. Máme vyhrazenou jednu stranu náměstí pro doprovodná vozidla a uprostřed parčíku už stojí startovní pódium.

Pomalu se parkoviště zaplňuje. Je tu Sváťa Božák, kousek od nás parkuje doprovod italky Anny Mei, také kanaďanka Caroline Van De Bulk je tady. S ní jsem se potkal už včera navečer při prezentaci. Poznávám Richarda Melega i Milana Černeka. Doráží Martin Kerekeš, který si na start obléká pamětní dres z loňského ročníku RACE. Zaznamenávám příjezd Patrika Bartíka a Jirky Hledíka. Ačkoli máme všichni dost práce s přípravami, snažím se s každým prohodit alespoň pár slov. Nejsrdečnější je setkání se Sváťou a Jirkou. Čas rychle ubýhá a doprovody odcházejí na radnici na předstartovní poradu. Zůstávám v autě a relaxuji. Krátce po třetí se doprovody vracejí a domlouváme se, že odjedu s Petrem a Romanou ještě k hotelu, kde si naposled odskočím a převléknu se do dresu, abych nedělal ostudu na náměstí.

U hotelu potkáváme Jožku Trchalíka. Ještě v džínách jezdí kolem na kole se šroubovákem v puse. Zdravíme se. Říká, že přijel na poslední chvíli. Dával dohromady nové kolo a nestačil se ani pořádně vyspat. Zatímco mu Romana plete jeho obvyklý copánek, převlékám si dres. Valem se blíží čtvrtá hodina. Vracíme se na náměstí, kde už probíhá doprovodný program. Moderuje jej pan místostarosta z Bystřice. Mluví naprosto parádně polsky a navíc to dělá jako velkou šou. Právě probíhá exhibice polského mistra v bike trialu a jeho komentátorský výkon je fantastický. Kolem půl páté šou končí a jsme zváni na pódium k přestavení. Opět efektní komentář v podání pana místostarosty. Osobně představuje všechny závodníky a dostáváme upomínkové dárky. Pás slov pronese také pan starosta Pińczówia a pánové Kyselý a Bezecný za pořadatele závodu. Tím je oficiální část ukončená. Do startu prvního závodníka zbývá necelá čtvrthodinka. První startuje italka, já jsem dostal čtyřku a tak budu startovat za Jirkou Hledíkem.

Rychle chystám kolo a ještě se trochu projíždím na parkovišti, nervozita dosahuje vrcholu. Stavím se do řady na start za Jirkou. Než odejde na start stačíme prohodit pár slov. Jirka vyráží na trať a mě zbývá posledních pár minut. Ještě několik slov do mikrofonu a za mohutného povzbuzování opouštím náměstí. Vyjíždím z Pińczówia směrem na Busko-Zdrój a s doprovodem za zády zalehávám do řídítek. Provoz je velký, ale doprovodné auto za zády je poměrně dobrá pojistka. Nemusím se tlačit ke krajnici a můžu si vybírat sjízdnější cestu. Povrch silnice se často mění z kvalitní aflatky na zalátanou až po koleje ve starém asfaltu.  Do Busko-Zdrój je to však kousek a tam najíždíme na hlavní silnici, která nabízí převážně lepší povrch, ale hlavně má krajnici. Fouká mírný vítr zepředu zleva. Předpokládám, že se západem slunce se zmírní, navíc se budeme pomalu stáčet k jihu. Stále pokračuji převážne v představci a dojíždím Jirku. Zdravíme se a jdu rychle před něj. Zakrátko vidím i doprovod kanaďanky. Když ji pak předjíždím také se zdravíme. Kolem téměř neustále krouží Octavia pana Kociána a kameraman nás natáčí z okénka.

Až do setmění pokračujeme víceméně plochou krajinou. Teprve těsně před setměním míjíme stojící italku, asi se obléká do teplého. Také plánuji zastávku na oblečení. Začíná se kvapem stmívat a ochlazuje se. Ještě chvíli jedu, ale už se hodně setmělo, a tak nechci riskovat a zastavuji. Oblékám si triko pod dres, návleky na ruce a kolena. Nakonec šátek a jedeme. Zapoměl jsem na světla, nasazuji je až za jízdy a ještě na nohu reflexní pásek.
Charakter terénu se po setmění začíná měnit a přibývá převýšení, sem tam i nějaké to stoupání. Je to úleva, po těch dlouhých rovinách. Po projetí první stacionární kontroly v Gorlice se objevují první skutečné kopce. Jsou to takové tempové záležitosti na rozehřátí. Netrvá dlouho a z auta se ozývá, že se blíží slovenská hranice a za ní má být nebezpečný sjezd. Prvních pár set metrů směrem dolů je v pohodě, náhle se klesání láme dolů a vozovka je neuvěřitelně rozbitá. Ve světle našich reflektorů vidím stát na krajnici auto a lidi v reflexních vestách. Je to pan Kyselý, mává a upozorňuje na velké díry ve vozovce. Opravdu. Místy dokonce chybí úplně vozovka a jede se po štěrku! Na několika místech překonáváme až dvaceticentimetrové schody. Naštěstí rozbitý úsek není dlouhý. Po chvíli najíždíme na docela kvalitní asfalt, stejně však jedu dolů stále opatrně. Podle směrovek se blížíme k Bardějovu. Domlouvám se s autem, že tam uděláme první přestávku na jídlo. Je jedna po půlnoci a stavíme na 242. kilometru v Bardějově u nákupního centra.

Dostávám první teplé jídlo a převlékám si oblečení na noční jízdu. Mezitím kolem projíždějí soupeři. Nejdříve Sváťa, pak Richard a Milan. Nakonec projíždí Patrik. Za chvíli po něm vyrážíme za asistence místní policie, která se přijela zeptat, co to tam proboha takhle v noci provádíme. Po výjezdu z města  jedeme spíše po rovině, ale pak se mírné stoupání začíná pomalu utahovat a ke konci je to už pěkný kopec. Z jeho plochého vrcholu jsem před sjezdem zahlédl světla v dálce a mezi mraky i couvající měsíc. Jinak je tma jako v pytli. Ve sjezdu se začínají objevovat mokré úseky silnice. Zřejmě tady pršelo. Zastavuji. Nasazujeme blatník a návleky na boty. Jedeme dál a místy se ze silnice zvedá pěkná mlha. Naštěstí neprší a úseky s mokrou silnicí jsou poměrně krátké. Rychle končí a stejně rychle opět začínají. Před Starou Lubovňou předjíždíme ve stoupání Patrika. Nějak mu to nejede, ale jak ho znám, má rychlý závěr. Možná šetří síly.

Blížíme se k Tatrám. Obloha bledne a je zase vidět na silnici. První noc v sedle je za mnou a všechno vypadá skvěle. Obdočujeme doprava a začínáme lehce stoupat k odbočce na Smokovec. Netrvá dlouho a je tady regulérní svítání. K odbočce na tatranskou magistrálu dojíždíme už za světla. V dálce zahlédnu doprovodné auto Milana Černeka. V průběhu stoupání se k němu blížím a před Starým Smokovcem jej předjíždím. Ve Smokovci čekají organizátoři a fotografové. Dostává se nám prvního ranního povzbuzení. Za Smokovcem pokračuje mírné stoupání až k odbočce na Štrbské pleso. V něm dojíždím a předjíždím Richarda Melega. U odbočky opět potkávám organizátory a fotografy. Konečně začíná sjezd do údolí, který je občas přerušen krátkým stoupáním. Za Pribylinou dojíždím Sváťu a předjíždím ho. Z kopce mě to jede líp, neb jsem těžší. :-)

Ranní sluníčko vykukuje krze mraky a my přijíždíme na kontrolu v Liptovském Hrádku. Dostáváme razítko a pokračujeme dál. Kousek za Hrádkem pak stavíme na ranní teplé jídlo. Během přestávky dostávám masáž od Radka. Ještě se rychle obléct a pokračujeme dál, ať nám soupeři moc neodjedou. Čekají nás kopce Nízkých Tater. Sluníčko už je zase o něco výš a začíná hřát. Budu muset za chvíli zastavit a sundat nějaké svršky. Začínáme stoupat na sedlo Čertovica, zpočátku je stoupání pozvolné, ale ke konci se utahuje. Konečně je tady konec a jedeme dolů. V rovinaté pasáži dojíždím Richarda a v jednom brdku jej předjíždím. Začínáme stoupat na další kopec a já zapomínám, že jsem se chtěl převléct. Ze začátku jedu bez problémů, ale za půlkou mě předjíždí Richard a mě se jede čím dál tím hůř. Místo abych zastavil a odložil si přebytečné svršky, snažím se co nejrychleji dosáhnout vrcholu. Chyba. Na vrchol stoupání dorážím úplně splavený. Nechal jsem se blbec vybláznit. Rychle se svlékám a kluci mě dávají dohromady. Dostávám masáž, tekutiny a gel. Po čtvrt hodince opět nasedám na kolo a spouštím se z kopce dolů. Moc to nejede, ale snad se rychle seberu.

Neujeli jsme ani dvacet kiláků a před námi se objevuje úplně černá obloha. Zezadu nás dojíždí auto s panem Bezecným. Říká, že je před námi bouřka s kroupami. Rozhodujeme se, že do toho nepojedu. Zalézám do auta a okamžitě usínám. Když mě Radek budí je po dešti. Beru si rychle návleky na boty a vyrážím. Jede se mě o poznání lépe a brdky kolem Velkého Krtíše zvládám bez větších problémů. U Plástovců na 578. km stavíme na krátkou zastávku s jídlem. V půběhu zastávky nás míjí Jožka Trchalík. Za chvíli za ním vyrážíme také. Po pár kilometrech se zatahuje a začíná pršet. Zastavuji a beru si pláštěnku. Déšť houstne a před námi je šedo. Do Svodína je to už kousek, doufám, že tam už dojedeme.

U Malých Šarovců mě ale dojíždí auto a Pavel křičí, že mám odbočit do dědiny k benzince. Prý je ta bouřka moc blízko. Moc se mě nechce, ale zajíždím do vesnice. Benzinku nevidím, ale zastavuji u autobusové zastávky. Řešíme, co dál, zatím co se kolem pěkně blýská. Kluci chtějí, abych zalezl do auta a trochu se vyspal, než to přejde. Jsem už stejně napůl mokrý, ale nechci se hádat a tak poslušně zalézám do auta a usínám. Když mě pak kluci budí, je po dešti. S drkotajícími zuby nasedám na kolo a jedeme poslední úsek do Svodína. Na kole se rychle zahřeji a za chvíli jsme ve Svodíně. Stavíme v areálu školy na 636. kilometru.

Rozhodujeme se nejdřív se najíst. Během jídla se najednou řeší, jestli máme pokračovat dál. Máme prý skoro všechno oblečení mokré. Jsem z toho překvapený, ale říkám Radkovi jasně, že pro mě není odstoupení v této chvíli vůbec přijatelné. Takže jedeme dál a musím, dokud bude pršet, vyržet v jednom oblečení. Kluci se odcházejí umýt a já zůstávám v jídelně v rozhovoru s místní fotografkou.

Kluci si dali sprchu a chystáme se k odjezdu. Mezitím doráží druhé auto Jirky Hledíka. Dáváme s posádkou řeč. Jirka by měl údajně dorazit každou chvíli. Když pak se soumrakem vyjíždíme ze Svodína, neprší a Jirku nepotkávám. Po cestě do Štůrova začíná opět pršet a do města vjíždíme v hustém dešti. Musíme tankovat, a zatáčíme ke Slovnaftu. Zatímco kluci tankují, připravuji se na deštivou etapu přes Maďarsko. Zakrátko vyjíždíme. Cestou přes Štůrovo překračujeme několik železničních přejezdů, v jednom málem nechávám v díře zalité vodu přední kolo. Naštěstí jsem jel opatrně a ustál jsem to. Konečně most přes Dunaj do Esterhomu. Rychlý průjezd městem a vyjíždíme do tmavé a deštivé moci. Po pár kilometrch potkávám v nějaké vesnici Patrika. Zastavuji u něj. Stěžuje si, že už nějakou dobu tam bloudí a nemohou najít správný výjezd. Je prý už úplně zmrzlý. Navrhuji mu, ať jedou za námi. Mám dobrého navigátora, ten to trefí. Jedeme tedy chvíli spolu a doprovody za námi. Odbočku Pavel bez problémů trefuje. Za dědinou se Patrik odpojuje a vrací ke svému autu. Ještě mu stačím popřát hodně štěstí.

Jsou přede mnou maďarské kopečky. Letos už vím, co nás čeká a tak je zdolávám bez problémů. Pouze na jednom místě ve výjezdu jsem přehlédnul chybějící krajnici a sklouznul jsem s kolem do škarpy vedle vozovky. Naštěstí jsem nespadl. Vytahuji kolo na silnici, nasedám a rozjíždím se. Kluci mají starost, jestli jsem v pořádku, ale nic se naštěstí nestalo ani kolu. Než se naději, jsme v Tatě. Stavíme na spuštěných závorách u železničního přejezdu. Vlak přejel, ale závory zůstávají dole. Za námi už zastavilo další auto. Auto v protisměru to nevydrží a prokličkuje mezi závorami. Ještě chvíli čekáme, ale když vidíme, že vedlejší přejezd je už otevřený a jezdí tam auta, Radek přejíždí dělící pás a v protisměru prokličkuje mezi závorami. Konečně, už jsem začínal být nervózní abych neprochladnul. V botách mám bazén.

Dorážíme na kontrolu v Tatě. Je tady také pan Kocián. Jen se na chvíli zastavíme, prohodíme s nimi pár slov, dávám si polívku z termosky a jedem zase dál. Na hranice je to už jen kousek po rovině. Zanedlouho také přejíždíme most přes Dunaj a nabíráme směr na Dunajskou Stredu. Čekají nás nekonečné roviny Podunajské nížiny a ke všemu fouká proti. Naštěstí zatím aspoň neprší. Potřeboval bych někde zastavit a odskočit si. Stále však jedeme po silnici mimo obce, kde není žádné osvětlení. Za každou zatáčkou vyhlížím nějakou osvětlenou aspoň osadu, ale pořád jen občas míjíme zdevastované autobusové zastávky a v polích lze tušit světla nějaké vesnice. Už mě to nebaví a opravdu musím, takže u nejbližší zastávky zastavuji. Sundávám si pláštěnku a dávám si trochu polívky z termosky. Přijíždí Martin Kerekeš s doprovodem a zastavují před námi. Za chvíli se u nás objevuje člen jeho doprovodu. Dozvídáme se, že Martina strčili do auta, aby se trochu vyspal. My se balíme a vyrážíme dál.

Jedeme stále po rovině proti mírnému větru, ale já začínám mít po nějaké době problém s pozorností. Zavírají se mě oči a pokouší se o mě spánek. Zkouším to chvíli rozchodit jízdou ze sedla, ale nepomáhá to. Zastavuji a beru si z auta Redbull, snad to pomůže. Jedeme dál, ale stále jsem jak praštěný a furt se nemůžu probrat. Ještě to chvíli zkouším, ale nelepší se to. Zastavuji tedy na prvním osvětleném místě a domlouvám se s doprovodem, že si na čtvrt hodinky zdřímnu. Zalézám do auta na zadní sedadlo a tak jak jsem hned usínám. Když mě Radek budí, venku už zase prší. Klepu se zimou, ale cítím se lépe. Rychle nasedám a vyrážím do mírného deště. Za chvíli se jízdou zahřeji a začínám se opět cítit dobře. Ve Velkém Mederu otáčíme doprava a tak mám vítr zleva. Začínám se trochu chytat a jede se lépe. Nebe je čím dál světlejší a blíží se svítání. Konečně! Druhá noc za námi. To je důvod k dobré náladě, když však u Galanty najíždíme na panelovou silnici, optimizmus mě opouští. Snad tahle hrůza za chvíli skončí. Za Galantou se stáčíme opět na východ a tedy opět proti větru. Panelka je stále s námi a nevypadá na to, že by nás chtěla opustit. Co se dá dělat, pánbů a pan Bezecný tak rozhodli. Poskakováním vpřed! Všechno má přece někde svůj konec a ten musí mít i tahle hrůza. Jelikož už jedeme bez přestávky na velké jídlo od Svodína, domlouvám se s doprovodem, že uděláme přestávku v Senci. Jan tak mimochodem se dozvídám, že ta panelka vede až tam. No potěš nás ... Aby toho nebylo málo, nějaký ostrý předmět ve spáře mezi panely dělá díru do předního pláště, který je v okamžiku prázdný. Zastavuji za autem a s Pavlem měníme přední kolo.

Nezbývá než zatnout zuby a táhnout. Jde to sice pomalu, ale přece krátce po sedmé dorážíme do Sence a parkujeme u pumpy. Převlékám se konečně do suchého a dostávám teplé jídlo. Pak zalézám na zadní sedadlo a okamžitě usínám. Když mě kluci budí, cítím se krásně, příjemně jsem se pod dekou ohřál. Ještě si odskočím a vyrážíme. Mraky na obloze se trhají, tak snad to vydrží. Blížíme se ke stoupání na Babu. Začíná mě být moc teplo. Zastavuji u krajnice a odkládám přebytečné svršky. Včerejší chybu z Nízkých Tater už nechci opakovat. Výjezd na Babu zvládám bez obtíží, ale ne že bych jel tak svižně jak včera. To dá rozum. Jak se blížím k vrcholu, začíná krápat. Nahoře pak pěkně prší. Nasazuji pláštěnku a spouštím se v dešti dolů. Po chvíli už zase cítím, jak mě začíná přes návleky zatíkat do bot. Když ale vyjedu do rovného úseku k Malackám, déšť se mírní a v dálce je vidět konec oblačnosti, která se opírá o hřeben za námi. Za chvíli pršet přestává, ale až skoro do Malacek dojíždíme po mokré silnici.

Vjíždíme do Malacek a na prvním kruháči dostávám povel jet rovně. Já vidím na silnici nakreslenou značku RCE doprava a odbočuji vpravo. Klukům v autě se to nelíbí a vracejí mě po nějakém tom dohadování zpět. Je tady prý nějaká nová objížďka. Dáváme si okružní jízdu kolem Malacek. Nedříve z nich jedním směrem vyjíždíme abychom se druhým vrátili. Konečně projíždíme správným směrem a opouštíme město směrem na Kůty. Čekají nás další roviny až na hranici do Lanžhota. Zastavuji na malou a sundávám pláštěnku. Oblačnost je roztrhaná a na pršení to nevypadá. Vítr teď máme zleva. Na dlouhých rovinkách zalehávám do řídítek, jak to jen jde. Nevydržím v nich sice tak dlouho, jako první den, ale když se občas protáhnu, tak to docela ujde. Od Radka dostávám info, že se pohybujeme v jeho tréningové oblasti. Pracuje v Břeclavi a má to sem kousek. Trénuje zde na časovku dvojic, kterou spolu pojedeme koncem září. Věřím mu to. Uvidíme, jak mu to půjde naostro v září. Prý tudy však jezdní rychleji, srandista!

Cesta začíná ubýhat svižněji a zanedlouho jsme v Lanžhotě. Stavíme na náměstíčku s kostelem, kde je značka kontroly RCE, ale nikoho nevidíme. Jen vedle kostela je zaparkované auto organizátorů. Pavel odchází vedle do hospody na zvědy a za chvíli se vrací už s jedním z organizátorů. Dostáváme razítko a rozhodujeme se udělat krátkou přestávku vedle na parkovišti. Dostávám polívku z termosky a kousek perníku. Hlavně si však sundávám návleky a beru suché ponožky. Začíná být docela teplo a tak doufám, že boty rychle vyschnou za jízdy.

Vyjíždíme z Lanžhota a charakter terénu se začíná měnit. Přibývá kopečků a mě se po dlouhé době začíná jízda líbit. Možná je to také tím, že máme konečně vítr do zad a suché silnice. Doprovod mě na chvíli opouští a zastavuje se u benzinky na kafe. Než však stihnu vyjet další brdek, jsou za mnou. Jedeme teď víceméně vedlejšími cestami, kde je minimální provoz, ale povrch kupodivu celkem slušný. Přejíždíme poslední kopečky a jsme v Uherském Brodu, kde uděláme poslední velkou zastávku. Dostávám teplé jídlo a od Radka poslední masáž. Ještě si dávám na chvíli dvacet, ale za necelou hodinku vyrážíme dál.

Nejdříve se jede chvíli po rovině, posléze se krajina začíná vlnit a kopečky nabírají na strmosti a délce. Z auta dostávám info, že nás bude ve Vizovicích čekat Pavel Bonta, aby nás povzbudil před závěrečným úsekem. To je od něj pěkné, že se na nás přijede podívat. Psychicky i fyzicky jsem ve velké pohodě a čím dál tím větší kopce zvládám bez problémů. Skutečně na konci Vizovic v kopečku čeká Pavel. Kolo má opřené o sloup a fotí si nás jak přijíždíme. Na chvíli se u něj zastavujeme. Je to moc příjemné setkání, ale nezbývá než se rozloučit a pokračovat dál.

Dávám poslední stoupání před Vsetínem a uvědomuji si, že nejkratší cesta do Rožnova ze Vsetína vede přes Dušnou a Valašskou Bystřici. Vůbec jsem si to před závodem neuvědomil. Když mě pak doprovod posílá na výjezdu ze Vsetína rovně, tušení se mění v jistotu. "Tohle jsou zase moje tréningové chodníčky", hlásím do auta, když mě před výjezdem z města podávají gel. Pak už si jen "užívám" svůj oblíbený tréningový kopec. Na vozovce je v kopci několik nápisů patřících vesměs Sváťovi, zahlédl jsem ale také jeden pro Jirku. Nedá se říct, že by to šlo nějak lehce, přesto však stoupám bez větších problémů. Zato oblíbený sjezd k přehradě Bystřička si vysloveně užívám. V otevřených pasážích je nádherný výhled na Beskydy, zvlášť teď navečer se sluncem v zádech.

Kousek před odbočkou na Valašskou Bystřici je poslední kontrola. Dostáváme razítko a já si na tabuli čtu, že jedu na pátém místě a na Martina v tuto chvíli ztrácíme hodinu a deset minut. Jedeme dál krásným údolím a začínáme opět zvolna stoupat. Po odbočení v Bystřici se stoupání utahuje a my vyjíždíme na hřeben směrem k Rožnovu. Je to poměrně krátké stoupání, avšak sjezd je parádní, opět si jej krásně užívám. Než se nadějeme jsme v Rožnově a projíždíme směrem ke slovenským hranicím, kde naposled zastavujeme na krátké jídlo u benzinky. Dám si zbytek polívky a kousek perníku. V nastávajícím soumraku vyjíždíme z města do mírného stoupání směrem k Bečvám. Zapoměl jsem si nasadit světla, takže je opět nasazuji za jízdy a ještě reflexní pásek. Světla rychle ubývá.

Pozvolné stoupání je hodně dlouhé, ale konečně dorážíme k přehradě, kde se začíná kopec zvedat.  Za odbočkou na Bílou ho mám plné zuby a chtěl bych být konečně nahoře. Citelně se ochlazuje. Konečně je tu vrchol stoupání. Zastavujeme a musím se pořádně oblíct. Beru návleky na ruce a nohy. Pod dres pak rolák a na hlavu šátek. A teď hurá dolů, než mě začne být zima. V rychlém sjezdu mě sice pěkně profouklo, ale v mírném klesání k Turzovce se opět zahřívám na provozní teplotu. Projíždíme Turzovkou směrem na Čadcu. Stále se jede spíše mírně z kopce a tak cesta rychle ubýhá. Jen musím dávat pozor na cestu. Je tady neuvěřitelně zaplátovaná asfaltka a sem tam cik-cak uprostřed cesty kanálové poklopy. Kluci v autě naštěstí pořádně svítí, můžu to tedy kalit o sto šest. V Čadci odbočujeme na křižovatce doleva, směrem k českým hranicím, to si už pamatuji z loňska. Když však na výjezdu z města odbočujeme před mostem doleva, snažím se protestovat, že máme jet rovně. Z auta mě přesvědčují, že doleva je správně. Jsem z toho zpočátku nervní, neboť mám pocit, že nejedeme správně. Začínáme stoupat nějakou vedlejší cestou do pěkných brdků.  Smiřuji se tedy s tím, že jedeme dobře a vytrvale stoupám. Směrovky nás vedou na Mosty u Jablunkova. Tmavě černá nová asfaltka s bílým lemováním se šplhá kamsi vzhůru. Tohle by tedy měl být dnešní poslední kopec, doufám!!!

Konečně na vrcholu. Jsme doma a začínáme sjíždět dolů. Zakrátko najíždíme na magistrálu a to už vím, že jsme blízko cíle. Náhle mě z auta zastavují. Jedeme špatně. Mám se vrátit asi dvěstě metrů a podjet tunelem na druhou stranu. Neprotestuji, vracím se a podjíždím pod silnicí. Potom odbočuji doleva. Jedeme po úzké silničce napravo od tělesa magistrály. Za chvíli dostávám pokyn odbočit doprava. Točím tedy vpravo do mírného kopce a po několika desítkách metrů končím u nějakého stavení. Tudy to asi nepůjde. Chvíli čekám, co v autě vymyslí. Mám se vrátit a pokračovat rovně. Pomalu se vracím a čekám, až otočí auto. Pokračujeme ještě pár set metrů rovně. Jízda je zpestřená provizorním objezdem po volně ložených panelech. Náhle cesta končí a pokračuje pouze vpravo. Z auta mě potvrzují, že mám odbočit. Opět však stejná situace, končíme na nějakém dvorku. Probíhá delší dohadování v autě. Mám toho už plné zuby, ale raději se do toho nemíchám a čekám na výsledek. Rozhodnutí je , že se musím vrátit až k podjezdu a za ním pokračovat vpravo. Otáčíme a vracíme se asi kilometr k podjezdu, za kterým se vydávám opět doprava. Míjíme místo, kde jsme se prve otáčeli a vraceli k tunelu a pokračujeme několik kilometrů rovně po nedokončené magistrále. Náhle jsem poslán doprava, přejíždíme koleje a za nimi odbočujeme vlevo do kopce. To snad už bude Bystřice, z loňska si pamatuji, že to bylo na kopečku. Na další křižovatce jsem poslám vpravo, poslušně odbočuji a začínám stoupat do nějakého podezřele dlouhého kopce. V půlce mě však zastavují a vracejí zpět. Křižovatku opět projíždíme, tentokrát ale rovně po hlavní a konečně po několika stech metrech příjíždíme na známý kruhový objezd. Za ním už to znám, takže odbočku ke škole trefuji a projíždím cílovou bránou.

Zastavuji a přijímám první gratulace od pana Bezecného a přítomných organizátorů. Konečně můžu slézt z kola a jdu si na chvíli sednout dovnitř. Po chvíli se objevuje pan Kyselý. Diví se, odkud jsme přijeli, čekal nás jinde. Dávám k dobru naše martýrium s hledáním správné cesty do Bystřice. Pak ještě prohodíme pár slov o dění na trati, ale je čas se pohnout. Ještě než odjedeme, vyprosím si od Pavla řízek s chlebem. Konečně pořádné maso! Ještě vyřídit pár telefonátů domů, že jsme v pořádku dorazili do cíle, ale pak opravdu musíme jet. V hotelu na nás čekají a je už po půlnoci. Loučíme se a vyrážíme.

Cestu do Komorní Hůrky jsem příliš nevnímal, vím jen, že jsme opět malinko bloudili. Klimbaje na zadním sedadle jsem si hladil bolavá kolena, neboť jsem je nemohl natáhnout. Konečně dorážíme k hotelu Godula, kde na nás už paní majitelka netrpělivě čeká. Taky by si šla ráda lehnout. Rychle se zabydlujeme, jako první mířím do sprchy a před usnutím ještě stihnu hodit do sebe kompot od Radka.

Když se probudím, je něco kolem jedenácté. Dávám si ranní hygošku, zatímco kluci ještě spí. Cítím se o moc lépe než večer. Než se stihnu pořádně obléct, už nás vyhání paní uklízečka, že potřebuje uvolnit pokoj. Nedá se nic dělat. Urychleně balíme a opouštíme hotel. Při placení se  loučím s paní Capcarovou a ještě jednou se omlouvám, že jsme se večer tak zdrželi.

Na oběd jsme zajeli do Třince a po druhé hodině jsme již byly v prostorách školy v Bytřici, kde probíhal závěrečný raut a vše směřovalo k vyhlášení vítězů. Krátce po nás dorazila do cíle italka Anna Mei. Byla velmi vyčerpaná, ale šťastná, že dokončila v limitu. Bohužel zpráva, že za porušení pravidel na trati dostala 2 hodiny penalizaci, ji zdrtila. Tím pádem se totiž dostala mimo limit pro kvalifikaci na RAAM, kvůli čemu tento závod absolvovala. Byla z toho velmi rozčarovaná, ale porušení pravidel bylo jasné a ze strany pořadatelů potvrzené. Tady nebylo o čem diskutovat, přesto mě jí bylo trochu líto, že vážila takovou cestu a utrpení na trati zbytečně. Na druhou stranu, těžko by s tím, co ona a její doprovod předvedli na RACE, uspěli v Americe. Oproti RAAM je přece jen náš RACE taková krátká projížďka.

Musím ocenit vynikající atmosféru, která panovala před i v samotném průběhu vyhlašování. Dámy byly usměvavé a příjemné, řečníci přesvědčiví ale struční, vítězové přijímali holdy a gratulace. Prostě bylo to příjemné setkání a vůbec se nám nechtělo odjíždět. Všechno pěkné ale jednou končí a tak jsme se kolem šesté rozloučili a nabrali kurz na Lipník.

Co říci závěrem? Především velké díky organizátorům závodu za pěknou a dobře zorganizovanou akci. Změna trasy je rozhodně pozitivní a start v polském Piňczówie byl úžasný. Moc děkujeme a hlavně hodně sil do dalších ročníků!

A co se týká naší účasti ? Letošní ročník nám připravil několik příjemných i nepříjemných překvapení. Příjemně mě překvapillo, že jsme dokázali jako tým překonat všechny krize a dojet do cíle. Nepříjemně mě překvapilo, jak lehce lze neuváženými rozhodnutími přijít k velké časové ztrátě. Máme se prostě co učit, ale něco už umíme. Přirovnal bych to k pozici žáka autoškoly. Umíme se už rozjet, zastavit, zatočit a řadit rychlosti, i když občas ještě spočítáme zuby. Teď je na nás, jak dlouho nám bude trvat, než tyto činnosti zautomatizujeme natolik, abychom se jimi nemuseli vědomě zabývat a mohli začít sledovat provoz, přemýšlet a předvídat. Je před námi ještě hodně práce, ale dnes už víme, že to jde.

A kdo že se vlastně zasloužil o naši letošní úspěšnou účast na RACE 2010:
Radek Novák - řidič, masér, mechanik, oblékač a kouč
Pavel Novák - navigátor, krmič a oblékač, také se postaral o celkovou evidenci závodu
Romana Putíková - navigátor, nápoje a krmič
Petr Bělič - řidič, krmič

Skákali kolem mě a dělali možné a nemožné, zatímco já jsem se projížděl na kole. Patří jim za to velký dík!

Standa

Celková statistika závodu z mojí strany je následující:
Celková doba jízdy: 55:05
Celková průměrná rychlost: 21,33 km/h
Celková doba přestávek: 8:05
Čistá doba jízdy: 47:00
Čistá průměrná rychlost: 25,02 km/h

Přikládám ještě celkovou tabulku výsledků a statistiky své jízdy: