Operace "vestibulární schwannom" - FN Olomouc 6.12.2024

Dlouho jsem se odhodlával k napsání tohoto textu. Mám za sebou hodně těžké období a stále ještě nejsem ze všeho venku. Moje rekonvalescence a rehabilitace probíhá sice zdlouhavě, ale zatím zdá se uspokojivě. Když jsem zde loni v září sdělil, že řeším další zdravotní problém, vůbec jsem netušil, čemu v posledku budu muset čelit.

V loňském září mě postihl náhlý problém se sluchem na pravém uchu, silný tinitus, zalehlé ucho a částečná ztráta sluchu. Jelikož doktorka na ORL žádný problém nenašla a taktéž u kardiologa nebyl žádný zjevný problém, byl jsem objednán na magnetickou rezonanci k vyloučení vnitřního problému. Mezitím jsem dostal podpůrnou léčbu a sluch se během čtrnácti dní částečně zlepšil.  Což mě drobet uklidnilo.

První termín na magnetickou rezonanci nevyšel z důvodu mého nachlazení a tak jsem se do tunelu položil až poslední den v říjnu. Už cestou z ordinace jsem si ve zprávě přečetl, že na snímcích je patrný tumor. Tak si říkám, je to v pytli!

Naštěstí moje ušní lékařka MUDr. Formánková rozpoznala druh nádoru a sdělila mě, že se jedná o nezhoubný nádor, který se dá operativně odstranit. Už tohle sdělení pro mě mělo velký význam a trochu jsem se uklidnil. Můj kardiolog Doc. MUDr. Oral mě poté ruče nasměroval do nejpovolanějších rukou neurochirurga Doc. MUDr. Vaverky. Ten mě týden po rezonanci ve své ambulanci podrobně nastínil, co mě to vlastně na sluchovém nervu vyrostlo a jakým způsobem se tyto nádory operativně odstraňují. Nádor se odborně nazývá „Vestibulární schwannom“, v mém případě už je ve čtvrtém stadiu, takže má průměr téměř třicet milimetrů.  Mám se hlásit příští týden na ambulanci neurochirurgie Fakultní nemocnice Olomouc, k rukám Doc. MUDr. Krahulíka.

Třináctého listopadu dopoledne jsem na ambulanci neurochirurgie a poprvé se setkávám s chlapíkem, který má kuráž zbavit mě toho bazmeku, který v mé hlavě potají roste nejméně deset let. Pan docent je sympaťák a mluví se mnou hned na rovinu. Zákrok bude trvat 4-5 hodin. Po operaci budu mít dočasnou obrnu lícního nervu, rehabilitace bude trvat minimálně čtvrt roku. Sluchový nerv v takto pokročilém stadiu nádoru už obvykle nejde zachovat, mám se tedy připravit na úplnou ztrátu sluchu na pravém uchu. Konečně jasné slovo ale také světýlko na konci tunelu. I když ještě úplně nevím, co mě čeká a je to tak možná lepší, rozhoduji se pro co nejrychlejší termín operace. Ten je vzápětí stanoven na šestého prosince s nástupem den předem.

To je už za tři týdny! Nastává závod s časem. Absolvovat předoperační kolotoč vyšetření, říct to co nejšetrněji doma a v práci. Pokusit se dokončit všechno, co mám momentálně v práci rozdělané a nebo práci předat kolegům. Nachystat si doma všechno, abych přežil první týdny po operaci, kdy budu ještě téměř nepoužitelný. Ani nemám čas mít strach z toho, že by to celé nemuselo vyjít. Což je asi dobře.

Nicméně, je začátek prosince. Kola jsem zazimoval a předoperační vyšetření mám hotová. Zbývá podstoupit  CT vyšetření , které mám objednané na čtvrtého prosince, těsně před nástupem do nemocnice. Když tu třetího zvoní telefon: “Můžete nastoupit už čtvrtého?“. Jasně, odpovídám, vždy připraven. Ve středu dopoledne se hlásím s taškou na ambulanci, kde se dozvídám, že termín operace se přece jen vrátil na původní páteční termín. Otázkou je, zůstanu už v nemocnici, nebo nastoupím až zítra? Rozhoduji se zůstat. Na odpoledne jsem objednaný na CT a už se mě nechce letět navečer domů a zítra zase zpět.

Nakonec to bylo super rozhodnutí, měl jsem alespoň před operací den klidu. Po několika hektických týdnech jsem se mohl uklidnit a nikam nespěchat. Ve čtvrtek už pak probíhaly obvyklé předoperační přípravy (kanyla, čípky apod.). Kromě sebe musím také připravit své osobní věci, co půjde do šatny a co se mnou na JIP. Nicméně dopoledne si ještě stihnu udělat chvilku času pro sebe. Uvolňuji se z oddělení a zajdu si na kafe a zákusek v areálu nemocnice. Tohle bude na dlouho asi poslední příjemná a klidná chvilka.

Konečně je pátek šestého prosince půl osmé ráno, sedím vylačněný a připravený na posteli a čekám na odvoz na sál. Před chvílí se dokonce na pár slov zastavil můj operatér Doc. Krahulík, on je připraven a já doufám taky. Najednou je na chodbě nějaký ruch a shon. Zdá se, že sestřičky někoho hledají, nakouknou i k nám. Za chvíli už víme, pán ještě těsně před operací vyklouzl z oddělení na posledního šluka. No a má chudák po termínu, teď ho intoxikovaného kouřem žádný anesteziolog neuspí! Mě se to netýká, za chvíli přijíždí apartní hnědé otřískané křesílko, které už toho tady asi zažilo a jede se na sál o dvě patra výše. Před sálem přesedám na lehátko, pyžamo dolů a zelená plachta na mě. Už jedeme do sálu, než stihnu něco vidět, musím se přesunout na operační stůl. Jakmile ležím na stole, hážou přes mě prošívanou deku a začínají kolem mě utahovat pásy (operace se provádí na nakloněném stole), ale to už se nade mě naklání doktorka s rouškou: „Jsem Vaše anestezioložka, jak se jmenujete?“, „datum narození?“, „teď usnete a všechno prospíte“. Než stihnu přisvědčit, jsem v limbu.

Střih! Na tváři cítím odpornou plastovou masku, jsem zabalený jak nemluvně a někdo mě svítí do očí! „Vstávejte! Jak se jmenujete! Víte, kde jste?“. No asi vím a přes koláče zaschlých slin v ústech se snažím něco zamumlat. Zřejmě je to uspokojilo, přestávají mě svítit do očí a začínají mě rozbalovat z toho kokonu. „Máte to za sebou, teď odpočívejte, za chvíli Vám dáme trochu napít“.

Pomalu se začínám rozkoukávat, jsem na sále JIP, je tady se mnou několik dalších pacientů. Moje postel je zhruba uprostřed místnosti, vidím přímo do prosklené sesterny. Je pátek navečer a na JIP je pěkný provoz, zvlášť když se mezi šestou a sedmou předávají služby. Mě je zatím celkem dobře a dokonce mě opravdu za chvíli dávají trochu napít. Jenže chvíli po napití se mě udělá špatně a ta trocha, co jsem vypil je vzápětí v papírové misce. Přišlo to hrozně rychle, ale sestřičky byly pohotové a stačili mě přetočit na levý bok. Tak to bychom měli!

Postupně si začínám uvědomovat, jak moc jsem napojený. Kromě elektrod monitoru na hrudníku, mám ještě na rukou napojené tři kanyly, dvě na levé ruce a jednu už z oddělení na pravé ruce. Dále tlakový rukáv na pravé ruce k měření tlaku (masáž každou půl hodinu!) Nakonec lumbální kanyla v zádech, což jsem ale zjistil až druhý den, když se kontrolovala.

Pravou stranu hlavy mám necitlivou a výslovně zakázáno si tam sahat. Můžu ležet jen na zádech nebo na levém boku. Nad ránem najednou dostávám hrozný hlad až mě rozbolí břicho. Sestřička se nade mnou slitovala, a i když riskovala, že to zase vyvrátím, dostal jsem misku piškotů a čaj. Snědl jsem víc jak půl misky. Vždy jsem nechal dva piškoty rozmáčet v ústech čajem, jinak bych je asi nespolknul, ale udělalo mě to moc dobře a bolest břicha ustala.

Je ráno a na sále se objevují nové sestřičky s igelitovými zástěrami a mě dochází, že bude ranní hygoška. Jsem omyt od hlavy k patě a než se stačím začít stydět, mám pod sebou nové prostěradlo, na sobě čistého andělíčka a čistě povlečenou deku. Dokonce zvládám vyčistit si zuby a při tom zjišťuji, jak málo, spíše vůbec ne, mě poslouchá pravá strana obličeje. Přinášejí snídani, dostávám dva rohlíky s máslem a šunkou. K tomu bílou kávu. Mám příšerný hlad, takže i když je to boj vůbec něco pokousat, rohlíky s obtížemi ale s chutí sním. Pití však zvládám pouze brčkem. Když se zkusím napít přímo z hrnku, teče mě všechno po bradě, neudržím to v ústech. Jo, bude to ještě náročné. Také oběd zvládám celkem dobře, je svíčková s knedlíkem. Oběd sním celý včetně polívky. Stále musím vše pořádně zapíjet, suché nedokážu polknout. V krku jako bych měl knedlík, předpokládám, že tam mám otlak od intubace.

V průběhu odpoledne mě sestra přináší telefon, na druhé straně je Irča a tak se mě podaří zamumlat několik vět, aby věděla, že jsem v pořádku. Už stihla něco vyzvědět a hlásí, že operace trvala pět hodin a v limbu jsem byl skoro osm hodin. Podařilo se ale odstranit celý nádor. Lícní nerv je na svém místě a dokonce mě zachránili i sluchový nerv. Když pak ležím v klidu a jen zpovzdálí sleduji cvrkot na sále, dochází mě, že mám asi to nejhorší za sebou. Především si konečně uvědomuji, že jsem zákrok přežil mentálně beze ztráty a hlava normálně funguje. Pociťuji neskutečnou úlevu, mám husí kůži po celém těle a slzy úlevy nechávám stékat volně po tvářích.

K večeři dostávám dva plátky chleba s máslem a šunkou a už musím maličko přitlačit, abych je snědl. S přibývajícím večerem je mě stále více ouvej. Aniž bych si to uvědomoval, nastupuje pooperační otok a tělo začíná bojovat o život. Tlak letí nahoru a sestra do mě začíná pumpovat léky na jeho stabilizaci. Ještě ke všemu zkrátila interval měření, každých dvacet minut masáž ruky tlakoměrem. Vždy po měření čekám, jestli ta potvora monitor začne zase vřískat. Když mám přes 170 na 110, tak zčervená a výstražně píská, ani se nemusím otáčet, abych viděl cifry. A to mám tepovku 95.

Odevzdaně ležím, v hlavě mě hučí a čekám, zda léky zaberou a třeba i na chvíli usnu. Tuto noc se mě také poprvé objevují halucinace, když zavřu oči nevidím tmu, ale nějaký podivný až hmatatelně reálný fantastický a hodně velký prostor, pokaždé jiný, kde se dějí věci, na které nemám prakticky žádný vliv. Vypadá to, jako by se mě zdály nějaké noční můry ale za plného vědomí. Zpočátku je to hodně nepříjemné, posléze si člověk tak nějak zvykne, ale i tak je to někdy dost děsivé. Když už mě to hodně vadí, raději na chvíli otevírám oči a jsem zpět na bezpečné JIP. Tyhle stavy se mnou vydržely ještě několik týdnů po propuštění z nemocnice, než se definitivně odporoučely.

Po půlnoci, když už skoro usínám, najednou u mé postele velký pohyb. „Pane Prokeš, dáme Vás na pokoj, kde budete jen dva a budete mít víc klidu“. Co jde odpojit, je odpojeno, zbytek nakládají na postel a už se jede. Jsem zajet na pokoj pro dvě lůžka, který sousedí přes chodbu se sálem. Z řečí okolo je poznat, že do nemocnice míří urgentní příjem a potřebují volno na sále. Dostávám místo blíže dveřím, vzdálenější je obsazené starším pánem. Nic víc neřeším, do zdravého ucha si dám špunt a budu se snažit aspoň na chvíli usnout. Snad tady bude více klid, když už mě konečně zabraly léky a tlak se snížil z červených čísel.

Klid by tady byl, kdyby se můj spolunocležník nenudil a nemohl spát. Jinak si těžko vysvětluji, že pojal úmysl dívat se ve tři ráno na televizi. V levém uchu mám špunt, takže ji neslyším, ale nemůžu se obrátit na druhou stranu a tak mě obrazovka bliká přímo do obličeje. Sestra si toho naštěstí po chvíli všimla a pánovi byl odebrán dálkový ovladač. Zaplať pánbůh! Konečně na chvíli usínám, než mě zase před šestou budí na prášky a ranní hygošku.

Už jsem na JIP druhý den a mělo by mě být líp, ale je to přesně naopak. V hlavě mě hučí motor od stíhačky a cítím se příšerně unavený. Každý hlasitější zvuk je bolestivý. Doufám, že mě snídaně nakopne, ale je to přesně naopak. Dostávám sice do sebe řecký jogurt i s kouskem vánočky, ale za deset minut je to všechno venku. Tyhle papírové misky jsou k nezaplacení, když jsou po ruce! Je mě tak špatně, že do oběda do sebe dostanu jen pár hltů čaje.

Už je tu oběd, ale mě se vůbec nic nechce. Hlava mě stále padá zpátky na polštář, ale přece to teď nezabalím. Sestřička mě zvedá postel do sedu a já po malých lžičkách pomalu vysrkám gulášovou polívku. Trvá to sice hodně dlouho a po každé lžičce si musím odpočinout, ale nakonec ji do sebe dostanu a udržím! Prosím sestřičku, aby mě hlavní chod schovala a přihřála tak za dvě hodinky, až si trochu odpočinu.

Druhý chod byl špenát s hromádkou mletého masa a bramborový knedlík. Spořádal jsem to pak všechno, i když to byl pořád docela boj. K večeři jsem si vyprosil jen instantní ovesnou kaši, ale už mě začínalo celkem chutnat. Také, kromě přetrvávajících bolestí hlavy, jsem se cítil  rozhodně lépe než ráno .

Odpoledne odvezli z pokoje starého pána, takže se konečně vypla televize a na pokoji nastal klid. Nechci vypadat jako morous, ale tyhle notorické přepínače programů nesnáším. Pán přepínal programy snad každých třicet sekund a ještě dění na obrazovce komentoval. Pokud to musíte nedobrovolně snášet, je to docela peklo. Osobně bych televize v nemocnici na pokojích zakázal. Bývalo v nemocnicích ctěno zlaté pravidlo „ticho léčí“ a na televizi si musel zájemce dojít do zvláště k tomu určené místnosti. Obvykle si pacoši na pokojích četli. Už jsem asi velkej fosil, v nemocnici jsem naposled ležel v roce 2005, kdy televize na pokojích nebyly. Během pobytu jsem potkal pouze jednoho spolupacienta, šedesátníka, který měl s sebou knížku. Já jsem měl sice v tašce připravené dvě, ale z pochopitelných důvodů se na ně nakonec nedostalo.

Místo starého pána na pokoj přibyla starší paní, ale byly jsme odděleni plentou a mě už čekalo na JIP posledních pár hodin, což jsem však zatím netušil. Opět čas něco po půlnoci a zase překvápko: „pane Prokeš, dáme Vás na pokoj na oddělení, budete tam sám a konečně se vyspíte“. Paráda! Jenže, v zádech mám ještě lumbální kanylu. Přichází lékař, kanyla vyňata, dva stehy bez umrtvení stahují ranku. Ještě odpojit všechny ty dráty a můžeme jet.

Na pokoji jsem opravdu sám, ale stejně jsem tak rozhozený, že usínám jen s obtížemi. Nicméně je to příjemné, nemuset se ohlížet na všechny ty dráty a nebýt k ničemu připojený. Kolem třetí ráno však začínám pociťovat naléhavou základní lidskou potřebu a ta potřeba stálé sílí! Nedá se nic dělat, zvoním na sestru a domlouváme se, že mě zkusí doprovodit na „trůn“. Zavolala ještě jednu sestru a ve dvou mě dělali oporu. Podařilo se mě s jejich pomocí vstát a dojít si tam s dopomocí sám. Dílo se po určitém úsilí zdařilo, sice se mě pěkně točila hlava, ale parádně se mě ulevilo. Jak málo stačí člověku ke štěstí!

Další pozitivní zprávou byla snídaně, konečně mě začínalo chutnat a zbodl jsem všechno, co mě sestry přinesly. Dopoledne po vizitě proběhla první návštěva rehabilitačních sester. Nejdříve první cvičení a zaškolení na cvičení obličejových svalů a pak zkouška „vertikalizace pacienta“. Tak se odborně říká procesu, kdy vás po operaci stavějí na vaše vlastní nohy. Zatím jen postavit se na nohy a projít se po pokoji. Což zvládám bez větších potíží, až mě to samotného překvapilo. Hlava je sice mimo, ale tělo tak nějak samo funguje. Jenže mám ještě andělíčka a připojený poslední hadičkoidní pytlík, který musí všude chodit se mnou. Nicméně dostal jsem příslib, že mě toho posledního napojení sestřičky odpoledne zbaví.

Po obědě, který jsem si opravdu užil, nastává ta slavnostní chvíle, kdy mě odpojí tu poslední věc. Pak mě opravdu pustí do sprchy, kde mají apartní sedátko a nechají mě o samotě. Ó jaká slast! Musím si dávat pozor na operační ránu, ale sprcha byla super, ještě jsem se zvládl oholit a oblékl si svoje pyžamo. Svět opět vypadal hezčí. Korunu jsem tomu pak nasadil později odpoledne, kdy jsem s pomocí rehabilitační sestry přešel pokoj a prošel se po chodbě oddělení. Sice prý chodím jak robot po patách, ale zítra už to bude lepší. Večeře, kterou jsem opět spořádal celou, dala tomu veleúspěšnému dni jen korunu.

Horší to bylo v noci. Ne že by hlava nějak extrémně bolela, ale moc jsem toho nenaspal. Stále jsem bral prášky po šesti hodinách, takže jsem po večerce usnul, o půlnoci mě vzbudili na prášky a do tří jsem čučel do stropu, pak jsem krátce usnul a o půl šesté mě budili na prášky. Nicméně, jíst mě stále chutnalo a doktor na vizitě vyslovil možnost, že by mě v pátek mohli pustit domů. Když vše půjde dobře.

Takže jím vše, co mě donesou a ještě dojídám jogurty spolunocležníka, který je nejí. Ve čtvrtek už zvládám pod kontrolou sestry chůzi po schodech, kde potkáváme Doc. Krahulíka. Moc se mu nelíbí, že nezavřu pravé oko, ale to mě taky ne. Už s tím začínám mít docela problém. Sestry mě sehnaly oční gel, který si musím co chvíli aplikovat, ale už začínám tušit, že s pravým okem, respektive s jeho očním víčkem, bude ještě velké trápení.

Vyšlo to, v pátek dopoledne jsem propuštěn do domácí péče, ještě mě čeká návštěva na rehabilitaci, kde se mám hlásit příští týden a pak den před štědrým dnem kontrola u Doc. Krahulíka. Na odvoz jsem si sjednal Mirka, ale stejně to byl boj. Musel jsem se rychle zorientovat a naučit se žít s okem, které se nezavírá a navíc se špatně zvlhčuje. Naštěstí jsem hned první den sehnal ještě v nemocniční lékárně klapku na oko a dostatek očního gelu. Klapku jsem si upravil tak, aby pod ni nefoukalo a mohl jsem začít chodit na pravidelné procházky. Takto jsem přežil prvních několik týdnů, než se mě začalo oko samo zvlhčovat. S jeho zavíráním je to horší, teď je konec dubna a mě stále chybí cca 2-3 milimetry k jeho úplnému dovření. Na pobyt venku ale většinou stačí vzít si brýle.

Začátkem ledna jsem začal pravidelně docházet na rehabilitační procedury. Po operaci jsem měl prakticky kompletní obrnu pravého lícního nervu, ale prognóza byla příznivá a funkce lícního nervu by se měla postupně obnovit. Teď je půlka dubna a zatím jsou výsledky spíše rozpačité, ale zdá se, že se ve svalech začínají objevovat první známky aktivity. Tak to s pomocí elektroléčby, cvičení, elektroakupunktury a akupunktury snad dotáhnu do zdárného konce a pravou stranu obličeje se mě podaří rozpohybovat. Je to ale neuvěřitelně vyčerpávající docházet několikrát týdně na předepsané procedury. I tak je ještě třeba věnovat se doma pravidelnému cvičení, masážím a prohřívání lícních svalů. Jak jsem pochopil, cílem je udržet svaly v dobré kondici, než se o jejich pohyb a masáž postará zregenerovaný lícní nerv.

Bohužel, ke všem problémům se mě ještě přidal problém s žaludkem. Začalo to během ledna, ale největší nepříjemnosti jsem měl v únoru a v březnu. Nechutenství, bolesti žaludku před jídlem i po jídle. Nepříjemná pachuť v ústech, návaly pocení. Nakonec jsem zjistil, že ke všemu ještě necítím hlad ani žízeň. Prodělal jsem sice komplex vyšetření, kompletní laboratoř, gastroskopii i ultrazvuk, ale žádný funkční problém nebyl odhalen. Sice pozitivní zjištění, ale co mě tedy je? Diagnóza zněla, obstrukční žaludeční problém pravděpodobně nervového původu. Hlava si prostě s žaludkem nerozumí, komunikační problém, zřejmě podráždění nervů po operaci. Nakonec zdá se zabírá kombinace podpůrných léků (prokinetika a antidepresiva) a akupunktury. Nepříjemné symptomy však odeznívají pomalu a bude to zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než se mě trávení upraví. Výsledkem ale je, že moc nejím, respektive jím jen z povinnosti a tak jsem stále na stejné hmotnosti, jak jsem přišel z nemocnice. Chtělo by to maličko přibrat, ale to mě doufám čeká, až mě zase začne chutnat.

Začátkem března, jak se trochu oteplilo, jsem zkusil sednout na kolo. První vyjížďky byly dost děsivé. Sice jsem se na kolo strašně těšil, ale zjistil jsem, že se musím prakticky znovu naučit držet rovnováhu. Problém byl při jakémkoli pohybu hlavou do strany nebo nahoru/dolů. V tom okamžiku se mě zatočila hlava a necítil jsem, kde mám těžiště. Musel jsem neustále koukat dopředu a sledovat kam jedu. Začal jsem tedy pomalu jezdit po cyklostezce kolem Bečvy. Zpočátku jsem párkrát přestal dávat pozor a sjel ze stezky, ale koncem dubna už si troufám vyjet i na normální silnice s menším provozem. Musím si ale stále dávat velký pozor, ještě to není úplně v hlavě zahojené. Jo, jsem vlastně na novém začátku a tréninkem se budu snad jen zlepšovat. To je naděje, která mě drží nad vodou.

Co se týká sluchu na pravém uchu, něco málo slyším, ale je to zatím tak 20-25% normálu, asi jako kdybych měl v tomu uchu špunt. Rozeznávám jen hlasité zvuky. Nicméně sluchový nerv by se mohl během roku od operace ještě částečně zregenerovat a možná se mě sluch na pravém uchu ještě trochu zlepší. Zatím se učím fungovat pouze na levé ucho, ale jde to ztuha. Hlavně orientace v prostoru podle zvuku je problém, prostě chybí prostorový sluchový vjem. Také ve společnosti, když je více lidí kolem mě, slyším dobře jen ty, co jsou ode mě nalevo.

Je zřejmé, že mě čeká ještě dlouhý proces návratu do „normálního života“, ale doufám, že je to na dobré cestě a musím prostě jen vydržet a nevzdávat se. Tak mě prosím držte palce.

Na tomto místě musím především poděkovat všem, kteří se na mém „zmrtvíchvstání“ nejvíce podíleli. Kromě Doc. MUDr. Krahulíka, který na sebe vzal ten nejtěžší úkol, to byl zástup dalších doktorů a sester Fakultní nemocnice Olomouc. Asi bych všechny nedokázal vyjmenovat, a tak posílám alespoň toto kolektivní velké poděkování za jejich obětavou péči. Doufám, že ještě budu mít příležitost jim všem poděkovat osobně. Také dlužím poděkování lékařům AGEL Olomouc paní MUDr. Formánkové a panu Doc. MUDr. Oralovi za pomoc při prvotní diagnostice mého onemocnění.

Nakonec velké díky všem, kdo při mně v těch nejtěžších chvílích stáli a podrželi mě, když bylo nejhůř.