Mamut Tour - 9.5.2009 - Přerov

"... i třináctka může být šťastné číslo ..."

Ačkoli si myslím, že nejsem pověrčivý, přesto jsem třináctku na svém startovním čísle zaznamenal. Ostatně, kdo z nás někdy neklepal na dřevo nebo si nedával pozor, když mu přeběhla černá kočka přes cestu? I když tomu nevěříme, přece jenom někdy podlehneme. Také Eda, když jsem ráno v Přerově na parkovišti vytáhl dres s třináctkou, poznamenal něco o poťouchlosti osudu. Dali jsme si dostaveníčko o třičtvtě na osm ráno v Přerově. Start byl plánovaný na půl devátou, tedy dost času na přípravu.

Když jsem krátce po půl osmé přijel na nábřeží u Bečvy, Eda byl na místě a obhlížel situaci. V batohu jsem si přivezl věci na závod a pro Edu zásobu flašek s pitím, které mně bude v průběhu předávat. Je krásně teplo a předpověď slibuje teploty nad dvacet stupňů. Volím tedy vysloveně letní oblečení. Ještě se pořádně namazat, jarní slunce umí pěkně spálit. Poslední domluva s Edou a jedu se maličko projet. Dal jsem mu ještě další úkol. Kromě předávání pití bych chtěl, aby hlídal mé soupeře. Je na to ale sám a bude mít co dělat, aby stíhal přejezdy. Takže s tím moc nepočítám, ale za pokus to stojí. Minulý týden se mně to vyplatilo, tak proč to nezkusit.

Když se za chvilku vracím na náměstí, v bráně už stojí první borci. Jedu se tam podívat a potkávám Kamila Ackermanna, mého loňského úhlavního soupeře. Celý loňský ročník jsme se přetahovali o pořadí v bodovací soutěži. Nakonec jsem skončil jen pár bodů před ním, po parádním výkonu na Krály Šumavy. Chvíli probíráme naše letošní šance a jarní přípravu. Nečekaně se ozývá děsná prda. Klukovi vedle vylezl plášť přes ráfek. Hlásím mu, že do startu zbývá skoro čtvrt hodiny, takže má dost času. I tak se nadřel s malou pumpičkou, než plášť pořádně nafoukal. Naneštěstí tam nikdo okolo neměl velkou pumpu. Bylo mně ho trochu líto, ale měl jsem u sebe jen dvě bombičky, které jsem mohl potřebovat sám.

Pár minut před startem je v okolí startovní brány pěkně těsno. Udělal jsem dobře, že jsem přišel včas. Ostrý start je sice až za Přerovem, ale dostat se při průjezdu dopředu je problematické. Balík se natáhne přes celou silnici.

Startujeme hned, jak dozní úvodní projevy. Pomalý průjezd uličkou z náměstí, přes časoměrný koberec a vpravo na Velkou dlážku. Za kruhovými objezdy dorážím na konec balíku a vyvážím se s ním přes Předmostí ven z Přerova. Je to hodně nahuštěné a nervózní. Každou chvíli se objeví nějaká překážka, balík se zahušťuje a ozývají se varovné hlášky.

Konečně jsme venku a z vedoucího vozidla mávají ostrý start. Balík vyráží vpřed vstříc prvnímu kopečku před Čekyní. Začíná se jet pěkně zostra. V prvních desítkách kilometrů mám jediný cíl, udržet se v hlavní skupině, což se mně zatím bez větších potíží daří. Snažím se také pohybovat obezřetně ve skupině. Je zatím hodně velká a riziko nenadálého pádu je velké. V mírném sjezdu do Dubu má problém jezdec těsně vedle mně. Neviděl jsem jej. Jen jsem slyšel jak škrtnul kufrem o asfalt a mihnul se těsně kolem mně ve snaze udržet rovnováhu. Musel se nějak vypnout z pedálu. Naštěstí mně netrefil. Poslouchal jsem a doufal, že to ustojí. Za vteřinu jsem ale slyšel neklamné zvuky pádu. Jen doufám, že se mu nestalo nic vážného a hlavně, že ho nikdo další nenabral. Předpokládám, že za balíkem jede určitě sanitka. Postarají se o něj.

Balík ale na nic nečeká a sjíždíme svižně do Dubu. Tady se napojujeme na hlavní silnici. Je to úzká odbočka doleva kolem kapličky. Projíždíme bez problémů a stoupáme k Lazníkům. Další úsek do Loučky probíhá v pohodě. Vezu se schovaný v balíku a snažím se rozpoznat své soupeře z kategorie. Poznávám ale jedině Pavola Polievku. S ním se ale nemůžu rovnat, ten se bude snažit promluvit do celkového umístění.

Do Loučky pod slavkovský kopec dorážím v hlavní skupině. V nájezdu do lesa se držím v popředí ale časem se pomaličku propadám. Nicméně není to žádná hrůza a na vrchol dorážím v jedné z menších skupinek krátce po projetí čela závodu. Eda je na místě a předává plnou flašku. Chytám se ve větší skupince. V táhlém klesání po hlavní cestě na Potštát stahujeme ztrátu na čelní skupinu. Je to ale mazec. Spáry mezi panely na vozovce jsou jako vždy na jaře vymleté. Koukám jak jen můžu co nejvíc dopředu abych se případné větší díře stihl vyhnout.

Na vjezdu do Potštátu dorážíme kolonu doprovodných aut a po odbočení na Olšovec v serpentinovém klesání předjíždíme už většinou jednotlivě auta v koloně. U některých řidičů doprovodných aut mám pocit, jako bychom jim překáželi. Evidentně nemají s jízdou v cyklokoloně moc zkušeností a ani slušnost jim nic moc neříká.

Dovolím si malou odbočku. Osobně považuji jízdu doprovodných vozidel s balíkem při těchto druzích závodů za naprosto bezpředmětnou a podle mého názoru je to hodně nebezpečné. Nerad bych byl špatným prorokem, ale myslím, že to nakonec budou nuceni organizátoři řešit až když se něco špatného stane. V tomto ohledu jsou nejdál organizátoři Krále Šumavy. Tam je pohyb aut v koloně zakázaný pod trestem diskvalifikace a funguje to. Jel jsem Krále loni a musím říct, že to bylo velmi příjemné a problém s předávání jídla a pití jsem neměl. Takže to jde, jen to chce chtít.

Ale vraťme se do závodu. Konečně jsem se prokousal přes auta a zalezl do balíku. Užívám si poslední klidné kilometry v mírném klesání a využívám klidu ke svačině a doplnění tekutin. V Olšovci odbočujeme ostře doleva a začíná další stoupání do Partutovic. Tohle stoupání je pozvolné a utahuje se až nahoře při průjezdu vesnicí. Za Olšovcem u zatopeného lomu je tradičně první občerstvovačka. Bývá tady trochu zmatek, tak si jen dávám pozor, abych se do něčeho nenamočil. V samotném stoupání se držím statečně ve skupině a až v úplném závěru stoupání chytám díru. Dojíždím si to ještě před nájezdem na hlavní silnici.

Ve sjezdu do Oder si orážím pěkně schovaný v balíku. Po výjezdu z Oder nás čeká náročné stoupání, které obvykle nadělí peloton na malé skupinky. Musím se snažit ze všech sil, udržet se co nejvíc vepředu. To už vjíždíme do Oder a blížíme se k začátku stoupání. Zpočátku to jde celkem dobře a daří se mně držet tempo s vedoucí skupinou. Ve druhé třetině ale začíná čelo zrychlovat. Na to nedokážu reagovat a začínám pomalu ztrácet. Jedu na maximum a snažím se udržet v kontaktu. Opět tady dochází k problémům s doprovodnými auty. Horní pasáž po vyjetí z lesa se zdá být nekonečná. Kopec se jen velmi pomalu pokládá a tak se snažím zvyšovat rychlost jak to jen jde. Chtělo by to dorazit skupinku, která se tvoří kousek přede mnou.

Dorážím do Dobešova. Eda je na místě a podává bidon. Taky volá, že mám na čelo asi minutu ztrátu. Teď hlavně potřebuji dorazit několik desítek metrů velkou díru na skupinku před sebou. Na rovinatém úseku za Dobešovem si dávám další interval a trochu jejich náskok zkracuji. Přehoupnu se přes poslední brdek a začínáme klesat do Jindřichova. Jenže v nehorším úseku silnice, kde je asfalt vymletý od vody se přede mně zase natlačí nějaký magor ve Felicii. Takže musím brzdit a znovu jej předjíždět. Výrazy, kterými jsem řidiče tituloval, není možné z důvodu možného ohrožení mravní výchovy mládeže zveřejnit.

Během průjezdu Jindřichovicemi se mně sice s problémy ale přece daří dorazit skupinku. Největší překážkou byl samozřejmě opět doprovod. Za vesnicí přelezeme jeden menší brdek a opět to roztáčíme z kopce. Jede se pekelné tempo, které zatím stíhám. Než se naději, jsme u dálnice a odbočujeme vpravo směrem na Lipník. Čeká nás teď několik brdků, než se dostaneme do Lipníka. Vítr nám fouká od východu do zad. Skupinka si drží vysoké tempo. Jen nás trochu prudí kluk od Vokolků, který má stále blbé poznámky, pokud někdo ze skupiny dělá chybu nebo nejede tak jak by si představoval. Zase jeden takový "tvůrce hry". Určitě má v mnohém pravdu. Nejsme žádní mazáci a máme s jízdou ve skupině problémy. Mně nevyjímaje. To ale neznamená, že musí tahle prudit, ne? Však nejsme žádní profíci.

Míjíme občerstvovačku u Podhůří. Někteří chytají za jízdy banány. Já si šahám do kapsy pro tyčku a trochu se taky najím. Jsme v Loučce a sjíždíme do Lipníka. V Lipníku se trochu zasekneme na kruháči, kde se před nás napasuje nějaký trouba s Felicií. Tihle lidi asi nikdy nepochopí, že cyklista je schopen projet ostrou zatáčku vždy rychleji než auto. Takže nás nutí brzdit. Naštěstí je tady dostatečně široký pruh a tak jej předjíždíme vnitřkem. Mohl si to odpustit. Jen zbytečně vyrobil nebezpečnou situaci, aniž by něco získal.

Hrneme to z Lipníka směrem na Týn a začínáme stoupat do Lhoty. Zpočátku se držíme pohromadě ale jak se blížíme k lesu, začíná se skupinka natahovat. Zatím jedu vepředu ale dva soupeři mně trochu odskočili. Nemůžu to teď sjíždět. Vzpomněl jsem si, že nahoře čeká Eda takže rychle do sebe hážu magnezium, solnou tabletu a zapíjím to zbytkem z flašky. Vrchol se rychle blíží. Eda je na místě a předání probíhá v pořádku. Ještě dostávám info, že nejbližší skupinku máme čtyři minuty.

Valíme přes Lhotu směrem na Soběchleby. Ti dva jsou přede mnou asi sto metrů ale teď je asi nesjedu. Ohlížím se a zbytek skupinky je kousek za mnou. Jelikož jsme se teď obrátili částečně proti větru, nemá smysl se honit sám. Jedu na třičtvrtě plynu a čekám, až mně dojedou. Na výjezdu z dědiny se zapojuji do vláčku. Netrvá dlouho a dorážíme ty dva uprchlíky. Taky se jim nechce makat proti větru ve dvou. Přece jen větší skupinka má lepší možnosti. Stejně nám ale vítr dává zabrat. Je to pěkně čerstvý východ a většinou jej máme zleva zepředu. Skupinka se nám co chvíli rozpadá. Jak se někdo snaží jet ostřejší špic, vždy se to trhá. S jízdou v těchto těžkých podmínkách nemáme moc zkušeností a na spolupráci skupiny to je poznat. Naštěstí je terén zvlněný a tak ve sjezdech si můžeme kapku orazit.

Konečně dorážíme do Kunovic a na konci točíme doprava z kopce. Tím také dostáváme vítr do zad a je to hned veselejší. Mastíme to z Kunovic dolů s větrem v zádech. Dole pod kopcem nám na odbočce staví pořadatel protijedoucí auta. Můžeme letět rovnou do dalšího brdku před Podhradní Lhotou. Na vrcholu se ozývají potěšené výkřiky, např. paráda atd. Chápu to, tenhle pohled na masiv Kelčského Javorníka nasvíceného poledním sluncem skrze mraky důvěrně znám. Je to rozhodně nádherný pohled. Taky se kouknu. Rychle sjíždíme do Lhoty a projíždíme v mírném stoupání na Rajnochovice.

Hodím do sebe trochu gelu a jsme u koní, kde otáčíme vpravo na úzkou asfaltku, která nás za chvíli vyvádí směrem k dnešní druhé horské prémii Na Tesáku. Usazuji se v čele a točím své obvyklé tempo. Tenhle kopec znám jak své boty, musím to využít. Doufám jen, aby se nedostavili nějaké problémy, např. křeče. Úvodní třetina je jen mírně do kopce, jedeme svižně zatím na velkou pilu. Po první třetině se kopec prudce zvedá, tady začíná to pravé ořechové. Dávám malou placku a snažím se držet maximální tempo. Avšak moje sedací ústrojí začíná stávkovat a bolest v místech, která jsem si narazil minulý týden na šele začíná být nesnesitelná. Už nevím, jak si sednout, abych si trochu ulevil. Nedá se svítit, musím si vzít Valetol, který sebou pro tyhle příležitosti vozím. Než se mně to podaří zrealizovat, ti dva rychlíci, co nám odskočili u Lhoty se opět propracovali dopředu a začínají získávat malý náskok. Snažím se zvýšit tempo a udržet si je v dohledu. V nejstrmějších pasážích si pěkně dávám a udržuji si aspoň vizuální kontakt. Posledních sto metrů dávám ze sedla abych maximálně zkrátil jejich náskok.

Když ale dorážím na Tesák, kluci stojí u občerstvení. Zastavuji také a dávám si pití. Přichází Eda a podává mně flašku. Ptám se ho, jakou máme ztrátu. Říká, že na čelo asi čtvrt hodiny. Kluci se k odjezdu nemají, tak se ptám, kdy pojedeme. Ještě prý na někoho čekají. Dívám se zpátky ale zatím se nikdo neblíží. Nechce se mně čekat, tak odjíždím sám. Když tak mně stejně dojedou. Valetol už zabral a sedím opět téměř bez problémů.

Vychutnávám si sjezd z Tesáku a v krátkém stoupání na Troják se ohlížím. Už je vidím, jsou tři a jedou kousek za mnou. Musel jsem odjet jen chvilku před nimi. Za Trojákem v klesání se k nim připojuji a společně letíme přes Držkovou do Kašavy. Pěkně to odsýpá, takže Kašavu necháváme rychle za sebou a najíždíme do strmilováku směrem na Lukov. Tenhle 12% kopeček je pěkný zabiják. Naštěstí mně zatím síly neopouští a dávám ho ve slušném tempu pěkně ve skupině. Nahoru dorážíme všichni pohromadě. Rychle tam vrazit velkou pilu, zapnout dres a zalehnout za řídítka. Tenhle sjezd bývá nejrychlejší z celé trasy. Letíme dolů jako šipky, přefrčíme Lukovem a přes pár brdků dorážíme do Fryštáku. Při průjezdu Fryštákem se nic nemění, na výjezdu se schovávám na konci. Trochu si orážím a nasvačím se. Za Lukovečkem se budeme drápat do posledního velkého kopce na Hadovnu, musím se na to připravit.

No a je to tady. Za Lukovečkem točíme doprava a začínáme stoupat ostře kolem staré zbořeniny. Po chvíli nás opouští kluk na červeném Treku. Je to ten, na kterého se čekalo Na Tesáku. Do kopce mu to už moc nejede. My tři se zatím držíme pohromadě i když se musím občas hodně skousnout, abych vydržel jejich tempo. Nechci ale dopadnout jako na Tesáku a chytnout díru. Tady bych to asi nesjel.

S vypětím všech sil se držím v kontaktu a na vrchol dorážíme společně. Následující rychlý sjezd po úzké silničce vyžaduje maximální soustředění. Asfalt je tady sice perfektní ale silnička se kroutí lesem a klesání je strmé. Když jsme skoro dole, ozývají se od zadního kola kluka přede mnou nepěkné zvuky. Už dříve jsem si všiml, že má na zadním kole osmu. Teď ale, když přijedu blíž tak je vidět, že se výchylka ráfku zvětšila a ráfek se nevejde mezi brzdové špalky a naráží do pravé botky. Dojíždím na jeho úroveň a říkám mu to. Odpovídá, že o tom ví. Prasknul mu jeden drát. Pak se ještě pokouší za jízdy uvolnit víc brzdu, aby se tam ráfek vešel a nenarážel.

To jsme už v Rusavě a odbočujeme doleva. V mírném klesání po krásném asfaltu sjíždíme Rusavou směrem na Brusné a Chomýž. Zůstali jsem už jen tři. Kluci na to ale zjevně mají, střídáme se a jedeme stále slušné tempo. Přejíždíme hlavní silnici v Hlinsku, kde nám pořadatelé staví auta a klesáme směrem k Prusinovicím. Tam bych měl od Edy dostat poslední flašku. Eda tu čeká, ale je to na rovném úseku, kde jedeme dost rychle. Trochu zpomaluji, abych mohl flašku chytit. To se sice daří ale chytám taky malou díru na spolujezdce. Snažím se zrychlit a dojet je ještě před kopcem. Jenže právě teď, když to nejméně potřebuji, dostávám malou krizi. Nejsem ve stavu zrychlit a docvaknout těch pár desítek metrů ač se snažím sebevíc. V nájezdu do stoupání mám navíc trochu náběh na křeče. Musím se smířit s tím, že teď to už asi nepůjde a budu muset dojet těch asi dvacet kiláků sám. Než se mně podaří vyškrábat na kopec, mám na ně ztrátu pár set metrů.

Ve sjezdu do Dřevohostic se dávám trochu dohromady a smiřuji se s nastalou situací. Teď musím držet maximální možné tempo a nenechat se dojet nějakým soupeřem zezadu. Naštěstí krize byla jen chvilková a tak můžu zase jet celkem svižně. Stejně si ale dávám pozor, zda se ke mně neblíží někdo zezadu. Do cíle zbývá jen kousek, dva brdky před Pavlovicemi a pak jen sjezd a rovinatá pasáž přes Prosenice do Přerova. V posledním kopečku u Pavlovic ještě předjíždím jednoho soupeře, snaží se zachytit do háku, ale mám o hodně větší rychlost a tak než stačí přehodit a zrychlit, jsem fuč. Valím dolů z kopce a přes Sušici mířím do Radslavic. Tam je třeba přežít asi kilometrový úsek hnusných kostek a pak se proplést přes Prosenice.

Poslední tři kiláky je absolutní rovina, zezadu mně nikdo neohrožuje, přesto držím maximální tempo. Za chvíli vjíždím do Přerova a po několika zatáčkách odbočuji doprava na cílovou rovinku k výstavišti, kde je cíl. Při průjezdu cílem dokonce sklízím i nějaký potlesk.

Trochu se vydýchávám a vracím se zpět k cíli. Z dálky už vidím Edu s batohem na zádech. Takže to stihnul bez problémů. Znovu si uvědomuji, jaká je to paráda, mít takhle spolehlivý doprovod. Na světelné tabuli svítí u mého jména čas 6:32. Eda si myslí, že jsem asi pětadvacátý celkově. Ze světelné tabule to nejde poznat, protože asi zobrazuje všechny dohromady. Rozbíjíme tábor blízko tribuny pod stromem. Beru si věci na převlečení a jdu se trochu opláchnout. Při oblékání pak slyším moderátora vyhlašovat předběžné výsledky. Hlásí moje jméno na třetím místě v kategorii nad čtyřicet. Tak paráda, zase bedna! Tož Eda měl taky radost a nakonec byla ta radost ještě větší, když se ukázalo, že v předběžných výsledcích byla chyba. Do mé kategorie byl omylem zařazený Rosťa Krotký, který ale patří do třicátníků. V opraveném pořadí jsem se pak posunul na druhou příčku.

Po týdnu jsem opět vystoupil na bednu s číslem dvě. Navíc jsem si mohl potřást rukou s Pavlem Polievkou, který v naší kategorii zvítězil a je mým velkým vzorem. Od sponzorů jsem dostal malý batoh Kelly's, cyklo kraťasy Kelly's a kšiltovku Olympus, kterou si vzal Eda. Nakonec ještě musím pochválit organizátory za stravu po závodě. Podávala se v nedaleké školní jídelně Na kopaninách a opravdu jsem si pochutnal na skvělém kuřeti s rýží. Jen jsem musel trochu spěchat, abych stihnul vyhlašovací ceremoniál, který se pak stejně opozdil.

Standa

P.S. V konečném účtování jsem se umístil s časem 6:32:00 na celkovém 23. místě a v kategorii nad 40 obsadil již avizovanou druhou příčku. Na celkového vítěze Josefa Soukupa jsem ztratil 20:53 a na vítěze mé kategorie Pavola Polievku to bylo 19:01. Z toho je vidět, že Pavol, který jezdí profesionálně za Duklu Trenčín, je holt jiná kategorie. Celkově totiž skončil třetí. To ale nic nemění na faktu, že jsem zajel zatím svého nejlepšího "mamuta". Pro ilustraci přikládám své výsledky od roku 2005, kdy jej pravidelně jezdím. Ovšem v roce 2005 jsem jel trasu 180 km, která se tehdy jela naposled. V dalších ročnících jsem jezdil dvoustovku.
Myslím, že nejvíce je to patrné na ztrátě vůči vítězi, kterou jsem proti loňsku stáhnul o půl hodiny. Dlužno ovšem dodat, že loni jsem jel mamuta ještě na starém železném Šírerovi a s camelbakem na zádech, neboť jsem v té době neměl ani krásnou karbonovou silničku Ridley, kterou sedlám letos, tak ani žádný doprovod.

P.P.S. V neposlední řadě posílám velkou gratulaci Terezce Kramplové, která na trati 58 km MTB, obsadila časem 3:07:45 skvělé druhé místo mezi juniorkami. Další velká gratulace směruje do Lipníka. Ondřej Mikláš dojel na trati 58 km road v čase 2:09:20 na skvělém třetím místě mezi juniory. Cyklistický dorost se má k světu. Přeji jim jen to dobré, ať se jim vyhýbají pády a hlaďáky.

Na úplný závěr opět přikládám profil trati závodu.