Mamut Tour 2011 - 15.4.2011 - Přerov

Rok se sešel s rokem a opět stojím na startu Mamut tour. Do stejné řeky se však vstoupit nedá a tak je to i letos jiné. Chybí tady Kamil Ackermnann a Petr Pospíšil. Kamil letos sezónu kompletně vypouští a Petr se zotavuje ze zlomeniny stehenní kosti. Také nevidím svého loňského soupeře Kamila Koprnického. Naštěstí alespoň Pavel Kuda je věrný. Věrný je také loňský celkový vítěz Jirka Ježek a též můj nedostižný soupeř z kategorie Pavol Polievka. Ve startovním koridoru je hodně nových tváří a dresů. Nával na registraci je nezvykle velký a start proto musí být odložen o čtvrt hodiny.
Vyrážíme úderem tříčtvrtí na devátou hodinu a opouštíme v sevřeném tvaru Přerov vstříc dnešní dávce kopcovitých kilometrů. V prvních kilometrech se balík drží pohromadě. Snažím se jet v popředí, ale na úzkých cestách to je někdy hodně složité. Hradba Hostýnských vrchů se rychle blíží a nás čeká první vrchařská prověrka, výjezd na Tesák od Chvalčova. Rychlý průjezd Bystřicí pod Hostýnem s nepříjemným kostkovým úsekem je za námi. Jen rozdělení tratí před výjezdem z města mě zaskočilo.

Ve stoupání zůstává vedoucí skupina kompaktní a mě se daří si bez problémů držet pozici. Na prémii chytám bidon od Pavla a sjíždíme dolů. Trochu se nám to natáhlo, což je jen dobře. U odbočky musíme přejet říčku po provizorním mostě a takhle se bez potíží vejdeme. Jen chlapi opatrně na té šotolince! Krátké stoupání na Troják, kde je první občerstvení, je na to šup za námi. Se štěstím se vyhýbám dvěma závodníkům, kteří se srazili ve snaze chytnout banán, a chytám si jinde jiný. Uf, to bylo jen tak tak!

Hltám ukořistěnou trofej a sjíždíme krásným sjezdem směrem na Kašavu. Příjemné chvíle jsou rychle pryč a je nutno se opět soustředit. V protisměru se začínají objevovat závodní auta. Jede se tu dnes nějaká rally, jak nás upozorňovali na startu. Všichni dbají pokynů z doprovodného auta a uhýbají nám ke krajnici. Jen jedna paní to zřejmě nepochopila a zůstává stát uprostřed své poloviny vozovky. Silnice je tady docela široká, takže se bez problémů vyhýbáme. Dvakrát příjemné to pravda není. Naštěstí alespoň zastavila.

Krátké a prudké stoupání za Kašavou balík trochu natahuje, ale v Lukově se opět sjíždí velká skupina. Za Fyštákem začínáme pozvolna stoupat. Po průjezdu Lukovečkem odbočujeme do stoupání na Hadovnu. Stále jede velká kompaktní skupina a v podstatě bez problémů vyjíždíme další stoupání. Před nájezdem do sjezdu se posouvám dopředu. Znám to tady a vím, že v dolní části bývá nebezpečno. Sváží se tu z lesa dřevo a tak bývá na silnici nataháno hodně bláta a nečistot. Zvládáme nebezpečný úsek bez potíží, ale zpětně jsem se dozvěděl, že si vybral i letos svou daň a někdo si tady ustlal. Snad se mu nestalo nic vážného.

Krátký úsek klesání Rusavou využívám k relaxaci. Před námi jsou Grapy. Dnešní nejtvrdší kopec s pasážemi až 19% stoupání. Před úzkou odbočkou se mi daří se propracovat do popředí skupiny a první část zvládám bez problémů. I ve druhé polovině stoupání se držím dobře, i když v závěru už trochu ztrácím. V následném rychlém sjezdu do Bystřice si tu díru sjíždím a na výjezdu směrem na Slavkov se připojuji do skupiny. Nahoře čekají kluci a od Pavla dostávám další flašku.

V následné pasáži se tempo balíku uklidňuje a všichni jako by sbírali síly do závěrečných kopců. Rozdělení tratí v Hradčanech skupinu trochu zmenšilo, přesto je nás stále dost. Jede se v poklidu a tempo se zvyšuje až s příjezdem do Podkopné Lhoty. Uvědomuji si, že bych se měl dostat trochu víc dopředu, ale moc se mi to nedaří. Těsně před odbočkou u ranče ještě vidím, jak se dopředu prosmýkl Pavol, ale pro mě je to už zavřené. Do začátku stoupání tak najíždím ukrytý až moc ve skupině. Je mě jasné, že až to začne odpadat, budu mít na úzké silnici problém, ale nemůžu s tím teď nic dělat. První úsek s mírným stoupáním se jede ve slušném tempu a já se snažím alespoň neztrácet pozici. Také po nájezdu to střední pasáže, kde se kopec utahuje, stále jede kompaktní skupina, která se začíná natahovat až v závěru před studánkou. Hledám každou volnou skulinku, abych se propracoval dopředu. Stejně chytám po průjezdu kolem jezírka pár metrů díru na teď už trochu nataženou skupinu. Vepředu se jede na krev. Dělám co mohu, ale přece jen chytám větší díru, než bych chtěl.

V krátkém úseku za HP, před závorou, to rozjíždím na maximum. Za odbočkou na hlavní ještě rychle chytám pití od Pavla a řítím se dolů. U odbočky před přejezdem provizorního mostku vidím skupinu asi dvě stě metrů před sebou. Pokud budou pomalejší u občerstvení na Trojáku, mohl bych to zvládnout. Krátký výjezd dupu ze všech sil, ale nahoru dojíždím pozdě. Skupina je pryč a přede mou se rozjíždí Jakub Svoboda, který měl defekt a měnil kolo. Je ale příliš daleko, abych se ho chytil. Ten má určitě dost sil, aby si skupinu sjel.

V Hošťálkové skupinu ještě z dálky zahlédnu. To už vím, že si musím pomoct sám. Před Ratiboří mě dojíždí nějaký dlouhán s číslem 175. Chytám se do háku a společně jedeme do předposledního stoupání na Lázy. Jsme na tom zhruba stejně a tak kopec vyjíždíme společně. Ve střední části, kde se silnice vlní po úbočí, zahlédnu konec skupiny, která je kousek před námi. Zatím jsme na ně moc neztratili, jedeme dobře. U vjezdu do lesa je trochu nepřehledné křížení cest. Můj spolujezdec, jedoucí v tu chvíli vepředu, si vybírá tu špatnou variantu. Hulákám na něj. Rychle se zorientoval a vrací se krátkou odbočovací spojkou zase zpátky na trať. Zůstal maličko vzadu a tak poslední prudkou pasáž vyjíždím sám.

Konečně nahoře, zalehávám za řídítka a řítím se dolů. Ve spodní pasáži, před Podolím, mě dojíždí můj spolubojovník. Pěkně do dolů kalí, nemám odvahu to takhle pustit, zvlášť když to tady znám. Takže mně na výjezdu z vesnice trochu ujíždí, ale do Loučky už vjíždíme opět spolu. Jsem rád, že nemusím jet sám. Teď potřebuji udržet slušné tempo. Nesmím moc ztratit na čelo a také nechci, aby nás někdo další sjel. V Kunovicích chytám od Pavla poslední bidon a mažeme sjezdem k Všechovicím. Můj spolujezdec je opravdu neohrožený a ve sjezdech mně vždy trochu ujíždí. V následných brdcích před posledním stoupáním, mě to moc nejede a stíhám tempo jen s obtížemi. Dávám si poslední tyčku, co mě zbyla a pořádně to zapíjím. Proletíme kolem poslední občerstvovačky za Malhoticemi a blížíme se rychle k poslednímu kopci. Stoupání k Hubertovi znám jako své boty, vracím se přes něj z každého druhého tréninku.

Vyjíždím jej svým oblíbeným způsobem a v druhé části vidím, že můj spolubojovník dost zaostává. Nahoře už má několik set metrů ztrátu. Rozhoduji se na něj nečekat a jet sám. Je lepší sjezdař než já, takže mě stejně nejspíše dojede. Dávám si poslední gel a mastím lesem dolů. U odbočky k Helfštýnu předjíždím někoho v dresu Kolokrámu. Zřejmě jej spletlo značení Šela maratonu (žluté šipky označené Cross), kterými je tady označena trasa Šela maratonu pro krosová kola. Volám jej zpátky, ale sám jedu dál.

Když se posléze vynořím před Lhotou z lesa, cítím mírný protivítr. Musím se to toho opřít sám. Za Lhotou se otáčím, ale nikoho za sebou nevidím. Zalehávám opět do řídítek a buším do pedálů směrem na Pavlovice. Konečně jsou tady a já si užívám krátký oddech ve sjezdu. Ještě za Radslavicemi musím ustát kostkový úsek. Kilometr rozlezlých kostek je rychle za mnou a já ještě trochu roztřepaný přejíždím Bečvu před Prosenicemi. Ve vesnici, před odbočkou z hlavní, se opět ohlížím a vidím své dva pronásledovatele asi půl kilometru za sebou. Musím sebou mrsknout! Přece se nenechám dojet kousek před cílem. Snažím se rychle vymotat z krkolomného přejezdu vesnicí a na výjezdu nasazuji maximální tempo. Držím otáčky na maximu a před vjezdem do obory se otáčím. Sjíždějí mě, ale ne dost rychle. Mám šanci to udržet až do cíle. V lese tolik nefouká proti, takže jedu hned trochu lehčeji a na metě posledního kilometru před cílem ještě předjíždím nějakého odpadlíka. Poslední zatáčka, cílová rovinka a je konec! Užívám si potlesk publika. Moji pronásledovatelé přijíždějí vzápětí za mnou. Uhájil jsem svůj náskok před Martinem Rytychem o pouhých pět vteřin! Ještě spolu prohodíme pár slov, děkuji mu za spolupráci a odjíždím se zcivilizovat k našemu autu.

Shrnutí na konec: o prsa jsem uhájil svůj náskok a umístění v první dvacítce. S ohledem na silnou konkurenci určitě úspěch. V kategorii jsem skončil druhý za opět vynikajícím Pavolem Polievkou, který vyhrál už potřetí a zaslouženě si odnesl pamětní sošku mamuta. Třetí v kategorii byl Pavel Kuda, který opět předvedl vynikající výkon a potvrdil na začátku sezóny skvělou formu. Zatím je náš letošní souboj 1:1, neboť letos už mě Pavel porazil na Velikonoční časovce. Těším se na další závody. Karty jsou rozdány a bude to ještě zajímavé.