Úvodní stránka | Krušnoton - 12.8.2017 - Teplice

Krušnoton - 12.8.2017 - Teplice

17.08.2017 18:04

Krušná derniéra aneb co přinesl letošní Krušnoton.

Poprvé jsem jel Krušnotona v roce 2011, to byl jeho druhý ročník a ve stejném roce se konal poslední ročník Krále Šumavy. Letos jsem se chystal už na svou sedmou účast. Zároveň to měl být můj poslední maraton v kategorii muži 40-49 let. Závod Tatry tour, který se jede první sobotu v září, jsem letos z organizačních důvodů vypustil. Takže Krušnoton byl můj letošní poslední maraton.

Musím se přiznat, že před letošním startem jsem byl hodně napjatý. Zatím se mě na maratonech letos nedařilo. Ne, že bych neměl natrénováno, ale v mé kategorii je velmi silná konkurence a tak je pro mě už hodně obtížné se prosadit. Navíc, kromě Mamut tour a Krušnotonu, ostatní závody vlastně maratonskou trať už nenabízejí. Z klasických maratonů se tak pomalu stávají silniční závody. Nicméně, na závod jsem se velmi těšil. Loni jsem v Teplicích prožil chvilku smůly, když jsem pod Sněžníkem přišel o zadní výplet a tím také o možnost promluvit do pořadí v naší kategorii. Měl jsem tedy letos co dohánět.

Do Teplic jsme vyjeli v pátek dopoledne v klasické sestavě. Irča, Tomáš, Barča a Petr – můj hvězdný doprovodný tým! Za místo pátečního oběda, v důsledku objížděk před Hradcem, byly vybrány Poděbrady. Zastavujeme na parkovišti u Alberta a od pravého předního kola se ozývá zlověstné syčení. Máme díru v pneumatice! No nic, nejdříve se jdeme najíst, hlad není dobrý rádce.

S plným žaludkem se pouštíme do opravy pomocí opravné sady. Tahle moderní auta prostě náhradní kolo nemají. Naštěstí mám zkušenosti z oprav tmelem z kola, takže když nám ze stojícího kola tmel stále odtéká, rozhodujeme se vyjet. Tmel funguje nejlépe za jízdy. Stejně musíme dojet do nejbližšího servisu a nechat si kolo odborně zalepit. S opravným tmelem nemůžeme jet více jak osmdesátkou. Navíc už začíná dost pršet, bouřková fronta nás dohnala zrovna teď a tady.

Ujedeme asi kilometr a Petr zastavuje vedle cesty. Rychle kontroluji tlak v pneumatice. Únik se zastavil, doplním na předepsaný tlak ručním kompresůrkem a jedeme do servisu. Oprava v Louda auto trvala zrovna tak dlouho, než přešla průtrž mračen. Vyjíždíme z Poděbrad do ustávajícího deště. Máme sice trochu zpoždění, ale kolem půl sedmé jsme v Teplicích. Dobro došli! Takže: vybalit, prezentace, večeře, nachystat věci na ráno a do pelechu!

Ráno jsou ještě trochu mokré silnice a nad hřebeny Krušných hor se honí nějaké mraky. Je však celkem teplo, kolem 14°C, oblačno. Během dne by se mělo trochu oteplit. Volím tedy návleky a šátek. Na kopcích mě sice asi bude trochu zima, ale v údolích bude fajn.

Na startu se tentokrát schází poměrně dost lidí, podle organizátorů by letos mělo startovat na dlouhé kolem dvou set závodníků. To by byl rekord, zatím tady jezdilo dlouhou něco kolem stovky lidí. Chvilku po sedmé vyjíždíme za zaváděcím autem, ostrý start je až za městem. První desítky kilometrů se jedou celkem v pohodě, ale ve svižném tempu.

V prvním dlouhém sjezdu se opatrně propracovávám k čelu, abych nenajížděl na Neznabohy zezadu (2,2km/200m/8,8%). Jede se po úzké silničce a skupina se natáhne, takže je nutno to dojíždět ve sjezdu. První stoupání tedy zvládám s čelem závodu, první polovinu na druhé pozici za Jirkou Zárybnickým. V následujícím hrbatém sjezdu si dávám velkého majzla. Tady někde na těch hrbech jsem loni přišel o drát v zadním kole.

Po krátkém uvolnění, kdy se snažím něco pojíst, se blížíme k dalšímu, už poměrně náročnému stoupání na Sněžník (4,1km/340m/8,2%). Začátek je poměrně prudký, nejtěžší pasáž má kolem 17%, v lese se stoupání zmírní. Jede se slušné tempo, ale zatím stíhám. Ve sjezdu si orazím a opět doplním nějaké ty cukry.

Najíždíme zpátky na hlavní silnici a blížíme se k dalšímu výjezdu na sedlo Nakléřov (4,2km/315m/7,3%). Na čele se drží zatím poměrně početná skupina, odhadem kolem třiceti závodníků. Odbočujeme vpravo z hlavní a začínáme stoupat. Silnice jsou téměř suché a občas vysvitne sluníčko. Stoupání stále zvládám s čelem skupiny a na vrcholu chytám od Petra první bidon. Předávku nám málem zkazil fotograf, který se nešikovně motal kolem Petra. Musel jsem na něj houknout, aby uhnul. Naštěstí se na poslední chvíli stáhnul, ale chudák urazil se, co si to prý dovoluji. No comment!

Ještě chvíli stoupáme kolem Jeleního vrchu, ale pak se sjezdem vracíme k hlavní silnici. Skupina se ve stoupání zredukovala, ale někteří odpadlíci se dotahují zpět. Krátké zklidnění na hlavní silnici je fajn, aspoň se můžu v klidu dopít a dojíst. Máme před sebou první z rozhodujících stoupání závodu, je třeba být připravený.

Před Chlumcem odbočujeme z hlavní silnice a začínáme pomalu stoupat do Krupky. Odtud nás čeká vražedný kopec na Komáří Vížku (5,6km/510m/8,9%). Úvodní pasáž, kde se stoupání utahuje až k 16%, zvládám se čelní skupinou. Jenže po vjezdu do lesa, kdy se stoupání zmírňuje, začíná skupina zrychlovat a chytám díru. Zatím to není tragické a ve střední části kopce se držím na odlep maximálně desítek metrů. Je mě ale jasné, že to buď musím dorazit v závěrečném úseku, nebo ze skupiny vypadnu. Necelé dva kilometry před vrcholem shazuji dva pastorky a zvedám se ze sedla. Jde to pomalu, ale přece jen se mě daří zmenšovat svůj odstup. Do skupiny se vracím právě včas pár set metrů před vrcholem na Komáří Vížce. Uf!

Vlaji na konci skupiny, která se v kopci zredukovala asi na deset lidí. Skupina není konsolidovaná a jede se střídavě tempo a tabáček. Podle toho, komu se zrovna chce nebo nechce dělat tempo. Pasáž po hřebeni na Cínovec je proti větru, je pod mrakem a docela chladno. Na Cínovci už jsem docela prokřehlý a těším se dolů do tepla. Čeká na mě můj tým a dostávám pití od Petra. Těsně před kruháčem a nájezdem do sjezdu nás dojíždí zezadu tříčlenná skupina s Jirkou Zárybnickým, který je pěkně zchvácený. Museli si v tom protivětru pěkně máknout, nevím jestli to bylo rozumné, tyhle síly jim budou chybět.

Mastíme dolů do Dubí vstříc přívětivějšímu povětří. Snažím se držet s čelem skupiny, abych si to v Dubí nemusel dojíždět. Na výjezdu z města se skupina, ve které je momentálně asi patnáct lidí, přece jen trochu srovnává a občas se daří na čele točit. Já využívám úsek před dalším stoupáním, abych doplnil tekutiny a cukry. Zakrátko bude další stoupání a každá kalorie se bude hodit.

V Hrobu odbočujeme vpravo a je před námi další kopec do Mikulova (6,7km/428m/6,3%). Z počátku stíhám se skupinou, ale oba němci na čele jedou vražedné tempo, pomalu začínám ztrácet. Naštěstí nejsem sám, se mnou zůstává vzadu několik dalších závodníků. Ztráta na vedoucí skupinku, která má asi šest členů se pomalu zvětšuje. Na vrcholu už ztrácíme docela dost, ale je nás dohromady šest a naštěstí se nám hned daří postavit lajnu a tak jedeme tempo. Na hřebeni už trochu vysvitlo sluníčko, není taková zima jako na Cínovci a nám to docela jede. Takže bych mohl být spokojený, ale vím, že vepředu jsou nejméně tři soupeři z mé kategorie. Takže, pokud nedojde k nějakému zvratu, zbude na mě zase brambora. No nic, závod je sotva v polovině, a já se ještě nevzdávám.

Skupina ukázkově spolupracuje, první úsek kolem Flájů docela odsýpá. U hráze na mě čekají a dostávám od Petra pití. Po krátkém stoupání se blížíme do Klínů a já se jako každý rok těším na sjezd do Litvínova. Na začátku sjezdu mě Pavel Šíp upozorňuje, že je tam nový asfalt a mohlo by tam ještě být mokro. Měl pravdu, téměř na celém kopci je nový povrch. Měl jsem obavy z fungl nového asfaltu, který by mohl klouzat. Tenhle je však už trochu oježděný, a tak držel a mohl jsem si svůj oblíbený sjezd užít dosyta. Paráda!

V Litvínově se sjíždíme opět do skupiny a domlouváme se, že na výjezdu z města si zastavíme na malou. Čeká nás poslední velký kopec Dlouhá Louka (7km/477m/6,8%), takže odložit pár deka se hodí. Na začátku kopce tedy ve čtyřech stavíme, dvěma se nechce a jedou napřed. Půl minutka stačí a opět do sedel. Po pár stech metrech zjišťuji, že klukům trochu ujíždím, což nechci a tak zvolňuji tempo, abych si je udržel na kontakt. Dva závodníky, co jeli napřed, dojíždím asi v půli kopce. Předjíždím je a stále si držím takové tempo, abych měl zbytek skupiny na dohled.

Na vrchol dojíždím asi padesát metrů před nimi. Zůstali jsme jen ve třech s Pavlem Šípem a Lukášem Byrtusem. Zbytek už má velkou ztrátu a tak se domlouváme, že na ně čekat nebudeme. Stavíme lajnu a vyrážíme vstříc druhému průjezdu kolem Flájů.

Po několika kilometrech hlásí Pavel, že asi někoho sjíždíme. Moc se mě tomu nechce věřit, vepředu bylo dost dobrých lidí. Jenže zakrátko, na rovném úseku, vidím před námi malou skupinu. Můžou to být turisti? Jak se blížíme, jeden zastavuje u krajnice a cosi kutí na kole. Koukám, že je to němec Stephan Mende, který byl v odjeté skupině. Projíždíme kolem něj, cosi rozčileně křičí a pak kolo s teatrálním gestem hází do škarpy. Tohle musí strašně bolet, když vás v půlce závodu zradí technika, sám jsem něco podobného loni zažil. Ačkoli s ním cítím, stejně se ale neubráním pousmání nad tou scénou, která mě přišla nevím proč komická. Asi proto, s jakým gustem se vypořádal s tím proradným vehiklem. (Stephan pak zřejmě kolo uschopnil a závod dokončil na 22. místě.)

Dojíždíme zbylé tři členy skupiny. Jedou neuspořádaně, jako kdyby byli na výletě. Jsou tady dva z mých soupeřů, Bedřich Průcha a František Landa. Koukám, že jsem zase zpátky v závodu, na čele už zůstal odjetý jen jeden můj soupeř. Když to nepokazím, můžu se o místo na bedně ještě poprat s Bedřichem a Frantou. Nebude to ale lehké, Franta před čtrnácti dny vyhrál naši kategorii v Trutnově a Bedřichovi to letos jezdí skvěle. No, alespoň jsem dostal druhou šanci, jsem nadšený.

Projíždíme kolem skupinky, okamžitě všichni ožívají a zapojují se za nás. Je nás tedy opět šest a najíždíme na druhý průjezd kolem Flájů. Tady už je hlava na hlavě, skoro nepřerušený had závodníků z krátkých tratí. Svištíme kolem, vstříc druhému sjezdu z Klínů. Na hrázi dostávám další flašku od Petra a Irča hlásí, že jsou Bedřich s Frantou tři minuty přede mnou. Ha, ha! Závod letí vpřed jako splašená herka a nikoho nezajímá zápletka prvního jednání, kluky už si vezu v háku!

Poslední stoupání kolem přehrady a letíme z Klínů zase dolů. Už je tady trochu více provozu, ale stejně si sjezd zase parádně užívám. Do Litvínova na kruháč dojíždím s mírným náskokem od zbytku skupiny. Škoda, že neodskočil ještě Pavel, s ním bych si to troufl ve dvojici dojet. Na sólo dojezd těch šedesát kiláků si netroufám a tak čekám, až mě dojede zbytek skupiny. Už je nás jenom pět, ale Franta se do lajny skoro nezapojuje, stěžuje si na vyčerpání. Bedřich s Jardou se sice s námi točí v lajně, ale na špici se jen střídají, tempo se jim tahat nechce. To tedy zbývá na mně a Pavlovi.

Za Litvínovem se otáčíme na jih a jsme po větru, takže to celkem rychle odsýpá. Poslední občerstvovačka v Mirošovicích, od Petra dostávám poslední flašku. Za křižovatkou nám trochu odskočil Jarda. Vypadá to, že se snaží odjet sólo. Chvíli se s Pavlem snažíme jej dojet, ale jede opravdu dobře a nedaří se nám ho sjíždět. Navíc se blížíme k úseku, který z duše nesnáším, rozdrbaných okresek před Štěpánovem. Jaké je moje překvapení, velká část úseku má nový asfalt. Super dárek!

Blížíme se k předposlednímu stoupání na Lukov a já se musím rozhodnout, co udělám. Za zády mám dva soupeře a oba se ve skupině spíše vezli, když nic neudělám a dovezu si je před cíl, tak mě přespurtují. V začátku stoupání na Lukov (2,3km/160m/6,9%) nasazuji maximální úsilí a snažím se odpoutat od skupiny. V půlce stoupání mám za sebou už jen Bedřicha. Čekal jsem, že se mě ho asi nepodaří odpárat, už nemám tolik sil jako v půli závodu. Nicméně ostatní jsou pryč, takže je to jen mezi námi. V neztenčeném tempu pokračuji až na vrchol. Krátký lesní sjezd do Milešova stále odjíždím na čele.

V Milešově je třeba trefit odbočku do kopce o 180°, už to tady znám a trefuji to přesně. Začínám ukrajovat poslední stoupání na sedlo Milešovka (3km/190m/6,3%) s Bedřichem stále za zády. Na posledním kilometru stoupání už toho začínám mít plné zuby, ale Bedřich žádnou aktivitu nevyvíjí, a tak na vrchol dojíždím na čele.

Posledních dvacet kiláků. Valíme lesem dolů, na otevřených silnicích pod kopcem mě fouká z leva zepředu. Sil pomalu dochází, ale Bedřich se stále jen veze, takže si zbývající kilometry odjíždím sám. Konečně odbočka vpravo na Teplice. Poslední kruháč a najíždíme do cílové rovinky. Bedřich se zvedá a spurtuje do cíle. Já už nemám kde brát a dojíždím volně za ním. Za cílem na mě čeká můj skvělý doprovodný tým.

Královskou trať a naši kategorii s velkou rezervou vyhrál Thomas HOFFMEISTER v čase 7:48:57. Pro druhé místo v naší kategorii si dospurtoval Bedřich Průcha. Já jsem udržel třetí místo před čtvrtým Františkem Landou. V celkovém pořadí jsem obsadil pátou příčku, což je můj nejlepší výsledek na tomto maratonu. Soupeřům blahopřeji!

Po dlouhé době jsem měl z odjetého maratonu hodně dobrý pocit. Jelo se mě dobře a neměl jsem během závodu větší krizi. Navíc měl závod zajímavý průběh, když jsem nejdříve ze souboje o bednu vypadl a pak se do něj šťastně vrátil. Jelikož se časy průjezdů kolem Flájů zaznamenávají do výsledkové listiny, je možné krásně zrekapitulovat pasáž, kdy jsme se vrátili zpět do druhé skupiny závodu. Při prvním průjezdu jsme měli na čtveřici před námi ztrátu 2:47. Ztrátu jsme dohnali ve stoupání na Dlouhou Louku i přes to, že jsme pod kopcem stavěli na malou. Reálně jsme tedy stahovali přes tři minuty. Je jasné, že odjetá skupina se nedokázala srovnat a jeli jak šváby na pivo. Jinak bychom je takto nemohli dojet, byli tam čtyři dobří závodníci.

Ze záznamů mezičasů je také krásně vidět, jak Jirka Zárybnický prohospodařil síly. Giro Lannutti odjel prakticky sólo a pak jej dojela skupina, ve které se však v závěru nedokázal udržet.

Moc bych chtěl poděkovat Pavlu Šípovi a také mu gratulovat k vítězství v kategorii. Spolu s Lukášem Byrtusem mě pomohli dojet ztrátu. V druhé skupině pak jel aktivně a na rozdíl od zbývajících členů se jen nevezl. Nevím proč pak Lukáš z naší skupiny vypadl, jestli měl krizi nebo technický problém.

Velké poděkování rozhodně patří organizátorům závodu z KOLOSHOP.CZ. Krušnoton je dnes nejlepší silniční maraton u nás. Stoupající počet účastníků to jednoznačně dokazuje. Především si zaslouží velké poděkování desítky regulovčíků na trati, kteří se starají o naši bezpečnost. Královská trať je pěkná a náročná. Navíc mě letos potěšily úseky s novým asfaltem. Zaznamenal jsem také razantní zlepšení na občerstvovačkách. Do dalších ročníků přeji závodu a organizátorům hodně sil a elánu, aby tu vysokou laťku dokázali držet i nadále.