Krušnoton - 11.8.2018 - Teplice

16.08.2018 17:48

Letošní ročník Krušnotonu vyšel na sobotu 11. srpna a já jsem se na něj chystal poměrně odpovědně. Zpočátku sezóny mě postihla maličko smůla a tak jsem si to chtěl alespoň v závěru vynahradit. Před čtrnácti dny jsem ve Vysokých Tatrách zajel parádní výsledek a cítil jsem, že mám opět formu. Bylo by škoda toho nevyužít, obzvlášť když výsledek ze Slovenska mě vrátil zpět do hry v soutěži RoadCup 2018.

Do Teplic jsme jako obvykle vyrazili s týmem už v pátek. Cesta tentokrát proběhla bez větších problémů a kolem páté jsme byli pohodlně v Teplicích. Takže bylo dost času se registrovat a prohlédnout si nové zázemí závodu. Následovala večeře na zahrádce u kostela a brzo na kutě. Tady se ráno vstává hodně brzo, start je v sedm ráno.

Ráno před startem se po přechodu fronty ochladilo, což bylo po předchozích parných dnech docela příjemné. Můj polar při rozjíždění ukázal 13°C, ale na sluníčku se už začínalo oteplovat. No, pro jistotu jsem volil do závodu návleky na ruce. V kopcích bude ještě dopoledne chladno.

Na startu potkávám známé tváře. Vládne příjemná nálada a čas čekání na start rychle ubíhá. Úderem sedmé vyjíždíme za auty směrem z města, ostrý start nás čeká až venku za městem, teď je třeba se bez problémů vymotat z města. Najednou mě někdo zdraví. Koukám, že je to Jakub Svoboda. Pár let jsem ho na závodech neviděl, i když minulý rok jsme se viděli krátce v Trutnově. Vypadá to, že se vrací k závodění. Než vyjedeme na kopec, stíháme prohodit pár slov.

Za městem je odstartováno a jako obvykle, začíná se jet tempo. Jedu schovaný ve skupině, v prvních desítkách kilometrů se na špici rozhodně nechystám. Teprve, když se blíží první ostré stoupání Neznabohy (2,2km/200m/8,8%), vyjíždím si ve sjezdu ke špici. Stoupání je úzké a vzadu člověk rychle chytne odlep.

Najíždím do kopce blízko čela skupiny. V druhé půli se už jede ostře a maličko se propadám. Držím si ale kontakt a do sjezdu najíždím na chvostu skupiny. Ve sjezdu si držím kontakt se skupinou a přejezd pod další stoupání na Sněžník, se vezu na chvostu skupiny. Stále se jede dost rychle. Uvidíme, jak to bude vypadat v dalším kopci.

Nájezd do stoupání na Sněžník (4,1km/340m/8,2%) je hned z počátku hodně strmý a čelo jede děsné pecky. Po prvním kilometru, kdy se ještě držím, začínám pomalu na skupinu ztrácet. Naštěstí nejsem sám. Na vrchol dojíždíme ve třech, jeden slovák, Karel Soušek a já. Snažíme se dorazit asi pětičlennou skupinu, na kterou máme ztrátu asi sto metrů. Jenže skupina před námi je silná a na rovině před sjezdem se nám nedaří se přiblížit. Do sjezdu zůstáváme ve třech.

Přejezd pod další stoupání na Nakléřov (4,2km/315m/7,3%) se dáváme dohromady a celkem dobře spolupracujeme. Holt je to na nás. Stoupání vyjíždíme společně a na vrcholu mě podává Petr flašku s pitím. Za vrcholem dojíždíme německého závodníka, který se k nám přidává. Jsme čtyři a v této sestavě jedeme přejezd a sjezd zpět na hlavní silnici.

Po krátkém odpočinku na hlavní silnici najíždíme na první ikonické stoupání z Krupky na Komáří hůrku (5,6km/510m/8,9%). V Krupce nás zezadu dojíždí dvojice německých závodníků. V šesti se pouštíme do pekelného stoupání, které se utahuje ještě ve městě. Větší část stoupání odjíždím z čela a na vrcholu se sjíždíme. Myslím, že jsme ve stoupání o jednoho člena přišli, ale Karel Soušek se zatím drží. Přejezd k Cínovci je zatím bez deště a po suchu, ale nad hřebeny se začínají černat mraky. Na vrcholu dostávám další bidon od Petra.

Sjezd z Cínovce je sice po krásné rovné silnici, ale nemám ho moc rád. Je potřeba být skoro celý čas sbalený na kole, takže dolů dojíždím úplně zdřevěnělí. Na přejezdu po hlavní silnici se střídáme na špici a já se cpu, abych doplnil cukry. Před námi je další stoupák z Hrobu na Mikulov (6,7km/428m/6,3%). Je moc fajn, že se na čelo vysouvá německý závodník Nino Ackermann a v podstatě celý kopec dává ze špice. Jede mu to moc dobře. V půli stoupání se naplňuje moje obava a vjíždíme do přeháňky. Nebylo to sice nic hrozného, asi jsme chytli jen okraj, ale několik kilometrů jsme jeli v dešti.

Konečně jsme nahoře a čeká nás první přejezd kolem Flájů. Krátký déšť mě trochu ochladil, opět si natahuji na ruce návleky, které jsem si pod kopcem shrnul. Po dešti se na hřebenu ochladilo. Ve skupině se pravidelně střídáme na špici a přejezd rychle odsýpá. Občerstvovačka je letos posunutá až ke Klínům, takže nejdřív projíždíme kolem hráze, kde dostávám od Petra pití. Pak se domlouváme, že zastavíme na občerstvovačce, Nino se potřebuje najíst a Karel si zase potřebuje odskočit. Já využívám zastavení a alespoň se můžu napít něčeho jiného než ioňťáku. Hotovo, srovnáváme se zpět do skupiny a čeká nás první runda krásným sjezdem do Litvínova.

Nemůžu si pomoct, tohle je nejhezčí maratonský sjezd. Škoda, že v horní části byla ještě místy vlhká vozovka a tak jsem se musel v horní části krotit. V Litvínově je citelně tepleji, opět si stahuji návleky z rukou. Rychle projíždíme městem a připravujeme se na poslední velký kopec na Dlouhou Louku (7km/477m/6,8%). Je to pekelně dlouhé stoupání, které se navíc v závěru nepříjemně utahuje. První polovinu dávám na čele skupiny, v utaženém závěru mě však už trochu dochází a Nino mě maličko odjíždí. Během stoupání na nás opět padlo pár dešťových kapek. Také jsme předjeli nějaké odpadlíky z čela.

Konečně vrchol. Koukám, že jsme už jen tři, vydržel s námi ještě Karel. Pouštíme se do sjezdu k Flájům po rozdrbaném asfaltu, který je navíc po přeháňce, která tady asi šla před chvílí, plný vody. Po nájezdu na hlavní tah po hřebeni se už silnice začíná sušit a kolem přehrady jedeme opět po suchu. Stále se nám daří dobře spolupracovat, díky čemuž nám druhý průjezd kolem přehrady celkem rychle ubíhá. Jako obvykle v druhém kole je na silnici hodně závodníků z krátkých tratí. Sice jsme hodně rychlí, ale někdy je předjíždění trochu obtížnější, když jedou moc roztaženě.

Druhý průjezd kolem hráze, dostávám flašku od Petra a Irča hlásí průběžné první místo v kategorii a pětiminutový náskok na druhého. To vypadá dobře. Snad nám ve skupině vydrží spolupráce i do posledního úseku, abych o ten náskok nepřišel. Na občerstvovačce v Klínech opět krátce stavíme, Karel se maličko zdržel, ale počkali jsme na něj.

Druhý sjezd do Litvínova a opět si to užívám. Silnice je krásně suchá, přesto musím občas více brzdit, je tu dost pomalých závodníků a předjíždět je riskantně v zatáčkách se mě nechce. Tak moc zase nespěchám. V půli sjezdu máme malou motoristickou vložku, potkáváme v protisměru skupinu supersportů. Nepočítal jsem to, ale bylo jich určitě víc jak deset. V Litvínově je opět krásně teplíčko a svítí sluníčko. Naše trojice je stále spolu a v Lomu točíme doprava, do cíle máme 50 kilometrů.

První část přejezdu kolem Bíliny je po pěkných cestách, takže to rychle odsýpá. Fouká čerstvý vítr, zatím ho máme zprava do zad. V Braňanech vyjíždíme krátké stoupání na výjezdu z vesnice, když se náhle ozývá rána. Před námi jedoucí doprovodná Oktávka nabrala pravým předním kolem obrubník u chodníku. Byla to slušná pecka, auto pěkně poskočilo. Řidič s ní zajíždí mimo silnici a je slyšet, jak se přední rozbitá pneumatika žuchlá na ráfku. Ten bude asi taky v pánu. Holt po čem je prd, to je hned! Stačí vteřinka nepozornosti.

My pokračujeme dále, ale koukám, že Karel se nám v kopečku utrhl. Teď je to už jeho boj, já se musím držet s Ninem a doufat, že si udržím náskok v kategorii. Nino vypadá dobře a pravidelně mě střídá. Mě to zatím také jede, snažím se pravidelně jíst a pít. Jak vylezlo sluníčko, dělá se pěkné teplo. Na rovince dojíždíme Jirku Zárybnického, zapojuje se k nám. Za chvíli nás dojíždí moje auto a Irča hlásí, že mám pořád stejný náskok. To je fajn, ale do cíle je ještě daleko, takže neusínat na vavřínech!

Asi jako náhrada za nepojízdnou Oktávku se před nás zezadu nasouvá pořadatelský Ford Mustang. V nájezdu do zvlněné pasáže před posledním bufetem se Jirka odpojuje. Ještě se ptá, kde je asi Karel, tak mu říkám, že bude kousek za námi. Na bufetu zpomalujeme a Nino si bere bidon. Já dostávám vzápětí plný od Petra na výjezdu z vesnice. Sice mě asi čekali později, ale jak mě uviděl, byl připravený a jen rychle přeběhl na naši stranu.

Na rovince za vesnicí vidíme před sebou dalšího odpadlíka v zelenkavém dresu, má u sebe doprovodné auto. Sice nám trvá pár kilometrů jej dojet, ale pak se zapojuje. Ninovi se už na špici moc nechce, asi to v posledním úseku zůstane na mně. Možná mu jen na chvíli došlo, takže to táhnu sám. Brdky před posledním kopcovitým úsekem se pořádně zajídají, taky toho začínám mít dost. Jako zázrakem se objevuje naše doprovodná Oktávka, na pravém předním kole má nasazenou rezervu. Tak zaplať pánbůh, bylo to jen kolo, auto je pojízdné.

Konečně najíždíme do předposledního stoupání na Lukov (2,3km/160m/6,9%), je třeba udržet tempo a vyjet kopec. V závěru to tlačím ze sedla, ale kluci se drží, na vrchol dojíždíme společně. Ještě do sebe tlačím poslední gel a valíme do Milešova krásným lesním sjezdem. V Milešově jako obvykle ostře doleva a do kopce, nezapomenout shodit na malou už před křižovatkou! Letos je změna dojezdu, vzápětí odbočujeme za autem doprava a stoupáme na Černčice (2,6km/143m/5,3%). Stoupání vede lesem úzkou asfaltkou a je to takové hodně proměnlivé, chvíli se to utáhne a pak kousek mírně. V závěrečné prudší pasáži se mě zdá, že doprovodné auto od Jirky Voráčka se na nás zbytečně moc tlačí. Vzápětí mě to potvrzuje Nino, který na nás s Jirkou chytil drobet odlep a auto ho asi začalo na úzké silnici utlačovat. Zaznělo pár jadrných německých nadávek na adresu nepozorného řidiče. Tohle opravdu není nutné, obtěžovat závodníka, který je momentálně v problémech.

Konečně vrchol, valíme lesem dolů. Je to namotaný sjezd, samá zatáčka a hlavně hodně šotolinky po opravách výtluků. Je třeba jet maximálně opatrně. Do vesnice dojíždíme opět všichni tři pohromadě. Před nájezdem na hlavní silnici ještě zdoláváme krátký brdek a v Bořislavy nás regulovčíci posílají doleva na hlavní silnici. Na první figuře rozjíždím sjezd k Teplicím, do cíle je to už jen kousek.

Po pár stech metrech přichází šok, uchází mě přední guma. Než se naději, jedu po ráfku. Ještě stačím na Jirku houknout, co se stalo a musím zastavit, abych nezničil plášť. Panebože, to snad není pravda! Za mnou zastavuje doprovodná motorka. Stojím na krajnici hlavní silnice, vedle je svodidlo a stráň dolů. Budu to muset spravit tady, nic jiného mě nezbývá. Nevím co mě to však napadlo, ještě vytahuji mobil a zkouším se dovolat Irči, jestli nejsou někde poblíž. Ta mě to nebere. Blbec, ztratil jsem tím skoro minutu! Sundávám brašničku s rezervou a otáčím kolo.

Tohle přece umím, navíc přední kolo je jednoduché, nepřekáží řetěz ani převody. Za minutku mám duši venku a novou uvnitř. Nafouknutí je s bombičkou záležitost pár vteřin. Nasadit na kolo, poklidit krámy do kapes a hop do sedla. Přece to teď nevzdám! Valím ve sjezdu kolem značky 10km do cíle.

Během opravy mě předjelo několik lidí včetně Jirky Zárybnického. Jednoho v bílém dresu vidím ještě před sebou. Před posledním brdkem do Nechvalic jej dojíždím a v kopečku ho nechávám za sebou. Má ten dres samou trávu a hlínu. Asi se někde vyválel v pankejtu. Do cíle to mám jen pět kiláků po rovině. Během výměny duše mě maličko ztuhly nohy, ale teď už zase fest jedou.

Na příjezdu do Teplic se naposledy ohlížím, ale kromě odpadlíka v bílém dresu mě nikdo nesjíždí. V relativní pohodě dojíždím do cíle. Uf, na závěr takový nervák!

V cíli mě čekal nervózní tým. Od Jirky už věděli, že jsem měl defekt. Naštěstí jsem se vzpamatoval včas, opravil to a nepřišel o náskok v kategorii.

V čase 8:10:36 jsem dojel do cíle na krásném 15. místě celkově a uhájil vítězství v kategorii. Pro druhé místo si se ztrátou 3:20 dojel Ronald Czekalla. Třetí místo uhájil Michal Rosůlek. Parádně se na maratonskou distanci vrátil Jakub Svoboda, celkovým čtvrtým místem a druhým v kategorii. Celkový vítěz Tobias HESS proletěl trať za 7:30:03. Nino Ackermann si dojel pro třetí místo v kategorii. Všem soupeřům blahopřeji k úspěšnému výsledku!

Smůla opět potkala Petra Pospíšila v podobě defektu galusky u Flájů. Neměl sebou nic na opravu, takže nějakou dobu trvalo, než sehnal tmel a to ho stálo lepší umístění.

Po prozkoumání výsledkové listiny je vidět, že oprava defektu mě stála více jak tři minuty času a minimálně tři-čtyři příčky v celkovém pořadí. Ten zkrat s telefonátem si vysvětluji nejspíše šokem. Už několik sezón jsem neřešil v závodě defekt a situace mě zaskočila nepřipraveného. Naštěstí jsem se přece jen dokázal včas vzpamatovat a zabojovat.

P.S. Při pokusu o zalepení duše jsem doma zjistil, že se jednalo o tzv. snake - oboustranné proražení duše o ráfek. Muselo se to stát v nájezdu na hlavní silnici, asi jsem tam něco trefil, ale já si to neuvědomuji. Pravděpodobná je také varianta předchozího pomalého defektu, takže v okamžiku nárazu už byla guma podhuštěná. Jinak si to těžko dokážu vysvětlit. Na závod dávám gumy na 8 barů, takový tlak se dá jen velmi těžko prorazit, to by musela být děsná pecka.

V této chvíli se budu opět, ale velmi rád opakovat – velké poděkování všem z organizačního týmu KOLOSHOP.CZ! Ačkoli to vzhledem k problémům s přesunem místa pro zázemí závodu vypadalo zpočátku všelijak, realita byla vynikající. Já osobně mám dojem, že přesun závodu do města měl na celkovou atmosféru dobrý vliv. Vynikající organizace, opravdu velké poděkování všem co se starali o regulaci a doprovody závodníků po trati. Nové umístění bufetu U Flájů je rozhodně lepší, než původní místo. Velké díky všem, kdo se na občerstvovačkách podíleli. Osobně velké poděkování panu motorkáři, který u mě stál a dával na mě pozor, když jsem zápasil s defektem předního kola na krajnici u hlavní silnice. Ještě jednou všem, kdo se kolem organizace závodu angažovali, velký dík!

Letos mám přesto jednu malinkou připomínečku. Sice jako účastníci dostáváme upomínkové předměty (misku, keramickou plaketku), ale podle mě by se hodilo i něco více tradičního pro ty „na bedně“. Každý to má asi jinak, ale já ty poháry, medaile a jiné relikvie nehážu dospod skříně, ale mám pro ně vyhrazené místo. Sice tam na ně celý rok jen sedá prach, ale občas je přece jen přejedu prachovkou a při té příležitosti rád zavzpomínám. No a přece jen mě mrzí, že i když jsem na Krušnotonu byl párkrát na bedně, žádnou relikvii v té pestré sbírce zatím nemám. Nestálo by to za úvahu?

Poslední, ale největší poděkování patří mému hvězdnému doprovodnému týmu: Irena Prokešová, Petr Bělič a Tomáš Mrázek. Tomášovi navíc poděkování za pěkné fotky. Moc děkuji!!!

Závěrem souhrn všech dostupných informací:

Více info a odkazů viz stránky závodu: www.krusnoton.cz

Komentovaná fotogalerie Roadcycling.CZ

Štítky:

| |

Zpět