Krušnoton - 10.8.2019 - Teplice

Po deváté za sebou zamířím druhou srpnovou sobotu do Teplic na desátý ročník maratonu Krušnoton. Zdá se to jako včera, ale už je to devět let, co jsem na tento podnik začal jezdit. Pro letošní jubilejní ročník připravili organizátoři lahůdku v podobě super těžké trati na 300 km s převýšením 6000 metrů. To je pochopitelně výzva, která se těžko odmítá. V mém případě je to umocněno rozhodnutím, které ve mně už pár let zrálo. Tohle bude zřejmě na delší dobu můj poslední Krušnoton. O to více důvodů, proč si tento ročník na extra trati dosyta užít.

Odjezd na místo činu probíhá tradičně v pátek a opět sebou vezu léty prověřený tým: Irča, Barča, Tomáš a Petr. Cesta v pátečním provozu bývá sice hektická a neprostá překvapení, ale tentokrát jsme neměli žádné větší problémy. Zácpu ve Vysokém Mýtě jsme zázračně objeli po okreskách a další překvápka se nekonaly. Oběd jsme zvládli na zahrádce oblíbeného motorestu v Býšti a chvíli před šestou jsme byli u hotelu. Téměř dokonalé!

Na zítřek je hlášeno ochlazení a možná občasný déšť. Na ochlazení se těším, v tom horkém dusnu by to byla na dlouhé trati vražda. Vstávám do teplého a mokrého rána. Je kolem dvaceti stupňů a po nočním dešti mokro. Podle předpovědi bychom měli během dne občas trochu zmoknout a tak volím odpovídající oblečení. Po půl šesté vyjíždím.

Na startu se letos opět sejde více jak dvě stovky závodníků. Tentokrát poprvé dvě trati najednou, startujeme o půl sedmé společně s trasou na 250 km. Rozdělení tratí je až na 230. kilometru. Nás pak čeká navíc ještě 50 kilometrů Českým Středohořím. Do závodu jdu s tím, že si to chci maximálně užít, takže se nechci nechat zbytečně vycukat a v závěru se spíše trápit. Dnes to bude hodně dlouhé a navíc do závodu může promluvit počasí. Rozhodně to bude zajímavé a na extra trati nás čekají príma cyklistické zážitky.

Je půl sedmé ráno, kolona doprovodných vozidel se rozjíždí a startovní výstřel nás posílá do závodu. Ostrý start je až za městem, za vrcholem stoupání směrem na Drahkov. Zatím se jede volně, ale v závěru kopce čelo pomalu zrychluje a začínají se dělat díry. Využívám toho a snažím se dostat co nejvíce dopředu. Za vrcholem stoupání je odstartováno a čelo závodu prudce zrychluje. Je to poněkud nečekané, takže se peloton začíná v mírném sjezdu natahovat a kousek přede mnou se dělá díra. No to snad ne! Než se naše skupina trochu zmátoří a začne spolupracovat, máme už pěkný zásek.

Nakonec nám trvá několik kilometrů, než se do vedoucí skupiny dotáhneme a připojíme se. Čelo jede teď už celkem přijatelné tempo a blížíme se k prvnímu stoupání na Neznabohy. Ve sjezdu před nájezdem do kopce se snažím natlačit co nejvíce dopředu, ve stoupání se silnice hodně zužuje. Čelo závodu opět v kopci jede ostře a peloton se rychle natahuje. V závěru zůstávám opět mezi odpadlíky a valíme do prvního většího sjezdu.

V dolní rovinaté pasáži se skupina začíná sjíždět a najednou se zezadu řítí na čelo Pavel Popiolek se svým doprovodem. Sakra, to je poslední věc, po které dnes toužím. Nehodlám se zase celý závod cukat za jeho domestiky. Toho jsem si letos užil až hamba. V přejezdu pod stoupání na Sněžník (4,1km/340m/8,2%) se držím za koncem skupiny, ale v průběhu výjezdu nechávám skupinu odjet a zůstávám s několika odpadlíky v malé skupince. Raději si celý závod odjedu sám, než se opět motat za tím tragikem.

V rovinatém přejezdu, než opět začneme klesat k hlavní silnici, se dáváme dohromady a sice ne ideálně, ale přece jen spolupracujeme. Sjezd je parádní, ale stále je dost mokro a musíme jet opatrně. Následuje krátký přejezd po hlavní a odbočujeme do stoupání na Nakléřov (4,2km/315m/7,3%). Ve stoupání se skupinka natahuje, ale stále zůstáváme víceméně pohromadě. Nahoře je trochu mlha jenže stále velké dusno a docela se potím. Od Irči si chytám plnou flašku a v přejezdu k dalšímu klesání se sjíždíme ve čtyřech. Na hlavní silnici vyjíždíme stále spolu, ale lajnu točíme jen ve třech. Závodník v bílém dresu sveřepě jede přejezd k dalšímu kopci sám kousek před námi.

Blížíme se do Krupky a čeká nás první stoupání na hřeben přes sedlo Komáří Vížka (5,6km/510m/8,9%). Při průjezdu městem nás jeden řidič pěkně vyděsil, když nejdřív bez blinkru zajel k chodníku a když jsme jej míjeli, zase bez blinkru začal vyjíždět zpátky na silnici. V protisměru bylo naštěstí volno a tak jsme se kolem něj na poslední chvíli prosmýkli. Bože chraň nás!

V úvodní prudké pasáži stoupání se držím na čele skupiny a předjíždím i závodníka, který před námi celou dobu větral. Ostatním jsem sice trochu odjel, ale kontroluji si odstup, nechci jim moc odjet, abych si pak přejezd k Cínovci nemusel jet sám.

Na sedle je mlha, že by se dala krájet. A jé je! To jsem tady ještě nezažil. Sjíždíme se ve třech s Lubošem Hniličkou a Rosťou Lesniakem. Ostatní jsou už moc vzadu. Po chvíli z mlhy vyjíždíme, ale je hodně nevlídno a jedeme proti větru. Natahuji si návleky na ruce a točíme lajnu směrem k Cínovci. Ve třech nám to celkem jde a za chvíli to máme za sebou. Kluci si jedou pro pití na bufet, já si chytám flašku od Irči a na bufetu se zdržím jen krátce. Nicméně, před sjezdem čekám, až se kluci připojí.

Tenhle rovný a rychlý sjezd do Dubí moc nemusím, dnes je navíc trochu mokro, ale i tak valíme celkem svižně. Krátký přejezd do Hrobu využívám a tlačím do sebe nějaké cukry. Před námi je další stoupání na hřeben do Mikulova (6,7km/428m/6,3%). Stoupání je z těch třech ikonických asi nejpříjemnější, má zhruba stále stejný sklon. Vyjíždíme jej společně ve třech, kluci se zatím v kopcích drží dobře. Zhruba v půlce už začíná pršet a jak se blížíme k vrcholu déšť sílí. V přejezdu k Flájům po hřebenu déšť sice pomalu ustává, ale je dost mokro.

První průjezd kolem hráze, chytám flašku od Barči. Zanedlouho v Klínech je jako obvykle bufet a naše skupinka se rozpadá, jak si někteří zajíždějí pro pití a jídlo. Před nájezdem ke sjezdu na ně chvilku čekám. První sjezd do Litvínova bude letos na mokru, musím to hlídat. Tento krásný namotaný padák na parádním asfaltu mám hrozně rád, takže i letos si ho navzdory mokru vrchovatě užívám.

V Litvínově za kruháčem se opět sjíždíme a koukám, že jsme dojeli někoho s modrým číslem. Je to můj dobrý známý Pavel Šíp, už jsme se tady několikrát potkali. Letos nás tedy opět čeká společný výjezd na Dlouhou Louku  (7km/477m/6,8%), stejně jako myslím předloni. Jsem tomu moc rád. Pavel je dobrý tempař, spolu bychom to mohli potáhnout třeba až do Teplic.

V Lomu jedeme rovně a zakrátko stoupáme poslední ikonické stoupání na Dlouhou Louku. Tenhle kopec je záludný a dlouhý. Začíná mírným stoupáním, ale ke konci se stupňovitě utahuje. V závěrečném kilometru už toho máme všichni plné zuby a výjezd na vrchol je ulehčující. Jsme jen tři a najíždíme do druhého okruhu kolem Flájů. Teď už to bude slalom, dostaneme se do chvostu závodů na krátkých tratích (růžovky a zelenky). S Rosťou a Pavlem jsme srovnaní, takže spolupráce je vzorná a rychle to ubíhá. U hráze mě Barča podává plnou flašku a svoje pití si pak oba kluci chytají na druhém průjezdu bufetem v Klínech.

Druhý sjezd do Litvínova soukromě nazývám „slalom mezi kuželkami“, neustále se musíme vyhýbat pomalejším jezdcům z krátkých tratí, ale je to celkem zábava, jen je třeba být hodně pozorný. Silnice už je skoro suchá, tentokrát si můžeme dovolit to víc pustit.

V Litvínově se řadíme zpátky do lajny a Pavel hlásí, že máme čtvrtého do party a má modré číslo. Super! Je nás víc, nebojíme se vlka nic. V Lomu odbočujeme vlevo směrem na Duchcov a začíná pršet. Pohledem vpravo kontroluji, že nad kopci Českého Středohoří, kudy se klikatí závěrečná stovka závodu, je šedo. Vypadá to, že asi pěkně zmokneme. Mírný déšť nás provází přejezdem přes Duchcov do Kostomlat, kde začínáme stoupat do Kostomlatského sedla (7,96km/381m/4,79%). Na začátku stoupání mě čekají Irča s Petrem a dostávám plnou flašku s pitím. Petr mě ještě nabízí gel, ale zatím ještě mám v kapse. Místo toho mu dávám ještě nedopitou láhev, další předávka bude zanedlouho, ať se s tím zbytečně netahám.

Bohužel skupina se nám dělí. Nový člen z Litvínova zůstává vzadu, Rosťa už cítí blízkost cíle a tak si jede dopředu sám, já zůstávám zatím s Pavlem, kterému se už začíná kopec zajídat. V půlce se domlouváme, že už na něj nebudu čekat a jedu vpřed sám. Nasazuji tempo, které mě vyhovuje a razím si neustávajícím deštěm cestu na vrchol. Před koncem stoupání se ohlížím, ale Pavla už nevidím.

Je tu vrchol, ochladilo se. Spouštím se dolů a natahuji návleky na ruce. Tohle klesání není moc namotané, můžu to tedy pustit i v té vodě. Před vjezdem do Milešova však raději trochu zpomaluji, silnice není nic moc a tady už to neznám. Rychlý průjezd městem a vyjíždím na rovinatý přejezd k Velemínu. Na rovném úseku se blížím ke známému autu. No jasně, Pavel Popiolek stojí u auta a zase řeší nějaké křeče či co. Jeho domestik Juraj Lajcha na něj čeká opodál. Objíždím ty komiky a blížím se k Velemínu, na vjezdu do města mě oba usilovně předjíždějí. Ještě že jedu ve městě na druhou stranu a už se s nimi dnes nepotkám.

Modrá šipka mě posílá na hlavní cestě doprava. Teď teprve začne to pravé rodeo, závěrečnou část trati vůbec neznám. Silnice jsou plné vody, stále ještě prší, musím pozorně sledovat trasu, abych nebloudil. Naštěstí jsou všude na silnicích šipky a důležité odbočky ukazují pořadatelé. Po krátkém klesání začínám pomalu stoupat a zdá se mě, že přes stromy občas zahlédnu před sebou nějaké cyklisty. Po asi kilometru je jasné, že kousek přede mnou jede dvojice. Jak se stoupání utahuje k vrcholu, blížím se k nim čím dál víc. Těsně před vrcholem je dojíždím, je to Karel Soušek a Honza Kopka. Věděl jsem, že Honza dnes jede dlouhou, ale ráno jsem ho na startu nezahlédl.

Za vrcholem to rozjíždím a kluci jsou jako polití živou vodou a drží se mě jako klíšťata. Nejsem si jistý, jestli jim dokážu ujet, už toho mám taky dost. No, aspoň nepojedu ten závěr sám, do cíle to máme kolem padesátky. V tomhle terénu a dešti to bude ještě těžké.

Sjezdy jsou hodně dramatické, místy dost prudké a na vodě, sem tam bahýnko. Žádný prostor pro chyby. Konečně se obracíme a máme vítr do boku. Jen mě znepokojuje, že jedeme nějak jinak, než bych čekal. Ve flašce mě začíná docházet pití a už by mě měl čekat můj tým, ale kde nic tu nic. Tušení se pomalu mění v jistotu, ten závěrečný okruh jedeme jinak, než jsem předpokládal a oni mě čekají jinde. No naštěstí v Mrzicích je poslední bufet a kluci chtějí stavět. Využívám toho a nechávám si doplnit bidon. Tohle bylo o fous!

Sjíždíme z dalšího brdku rozdrbaným prudkým sjezdem a dole nás pořadatel posílá vpravo. Najednou mám pocit, že to tady znám. No jasně! Jsme před Lukovem, který se jezdil jako předposlední stoupání (2,3km/160m/6,9%) v minulých letech. Tady jsem doma a v začátku hlavního stoupání mám vánoce – můj skvělý tým je zde. Dostávám od Barči plnou fašku a Petr mě podává poslední gel. Super, zvládli to a našli si mě! Haleluja!

Společně vyjíždíme na vrchol a následně si užívám ten krátký lesní sjezd k Milešovu. Už jsem se radoval, že máme tyhle kopce dnes za sebou, ale dole nás posílají vpravo do dalšího brdku. Úzká lesní asfaltka se opět zvedá do kopce, už se mě tyhle brdky začínají pěkně zajídat, ale fyzicky se cítím stále docela dobře. Ve sjezdu nás vyděsí dodávka v protisměru. Chlap naštěstí trochu uhnul a mohli jsme projet, na té vodě bych to stejně neubrzdil. To bylo se štěstím! Vyjíždíme z lesa a opět odbočka doleva a po úbočí opět do kopce. Tohle už je jen krátké stoupání a za chvíli valíme z kopce k Velemínu, kde se napojujeme na hlavní silnici. Ta nás dovede až do Teplic.

Za Velemínem nás čeká poslední kopec na Paškapole (3,66km/182m/4,97%), který se jede po hlavní silnici. Jsem rozhodnutý ho vyjet s maximálním úsilím a uvidíme, jestli se kluci udrží. Pěkně jsem se zakalil, ale oba se za mnou udrželi. S tím už asi nic neudělám, ale nehodlám teď kousek před cílem nějak taktizovat. Ještě by nás mohl někdo na poslední chvíli sjet. Takže jedu na čele hranu a blížíme se k Teplicím.

Těsně před Teplicemi nás posílají z hlavní do krátkého prudkého stoupání na Nechvalice po hrozně rozdrbaném asfaltu, ale je to jen pár set metrů. Naposled za to beru, co mě ještě zbývají síly, ale v závěru už mě hodně dochází a na chvíli se přede mě Honza dostává. Dojeli jsme také nějaké odpadlíky.

Na hlavní za to opět beru a jedu čelo. V Nových Dvorech se přes mně snaží dostat závodník, kterého jsme dojeli v kopci. Dělá to ale příšerným způsobem, když se snaží mě předjet protisměrem v levé zatáčce, kam nemůže přes betonovou zeď vidět. Ani já tam nevidím, on jede do neznáma! Seřval jsem ho na dvě doby a ten pták zajel dozadu. Panebože, takový zbytečný risk!

Jsme v Teplicích na Pražské ulici, co cíle zbývá asi kilometr a mě se už nechce taktizovat. Jedu hranu na čele, ale v poslední stovce mě všichni tři předjíždějí. Poslední desítky metrů už vypouštím a volně projíždím cílem. Jsem totálně grogy, ale užil jsem si to do posledního metru!

Musím se přiznat, že tohle byl hodně zajímavý ročník. Extra dlouhá trať a deštivé počasí, zdánlivě nepříjemná kombinace, ale mě to bavilo. Přitom bylo docela teplo, takže i když jsem byl mokrý, bylo mě fajn a neklepal jsem kosu. Jediné čeho lituji, že jsem si nevzal blatník, takže jsem měl od mokrých kalhot moc pěkné „vzpomínky“, ale už jsou skoro zahojené. Vůbec nelituji, že jsem si na Sněžníku vystoupil a jel závod netradičně zezadu. Bylo to pestré a každou chvíli jsem jel s někým jiným a nenudil jsem se.

Na trati 300 km jsem v čase 10:35:11 obsadil celkové 10. místo a v kategorii jsem byl třetí. Naši kategorii vyhrál německý závodník Kai-Uwe GERSTENBERGER, na druhém místě dospurtoval Honza KOPKA. Skvěle letos sedl závod Jirkovi ZÁRYBNICKÉMU, který si dojel pro parádní třetí místo celkově. Soupeřům gratuluji!

Při pohledu do výsledkové listiny mě napadají ještě nějaké poznámky. Jelikož se během závodu zapisovaly průjezdy na třech kontrolách (2x Klíny 150. a 191. km, Mrzice 264. km), je zajímavé porovnání těch mezičasů. Nejprve dvojice Honza a Karel, které jsem dojel na asi 240. kilometru. Na prvním mezičase v půli závodu na mě měli náskok asi 8 minut, na druhém průjezdu už jen kolem 5 minut, a ty jsem po dalších zhruba 50 kilometrech sjel. Pavel Šíp, kterého jsem opustil při výjezdu na Kostomlatské sedlo, to nevzdal a do cíle dojel asi 6 minut za mnou. Podle mezičasů jel závěr závodu skvěle Honza Martin, který mě v závěru těžce stahoval a byl v cíli dvě minuty za mnou, když stihl ještě předjet Pavla Šípa. Co z toho plyne? Závěr takhle dlouhého závodu je nepředložené vypouštět, jinak riskujete, že vás budou dojíždět závodníci, kterým do závěru zbylo více sil.

Velké poděkování všem organizátorům a obzvlášť těm, kteří v tom nevlídném počasí zajišťovali trať. Jako obvykle vše klapalo jak na drátkách. Krušnoton je už prostě dospělý závod a organizace to má vychytané na jedničku s hvězdičkou. Pochvalu si zaslouží i letošní extra dlouhá trať. Líbil se mě i přejezd přes Duchcov, ten původní objezd kolem Bíliny za moc nestál. Také závěrečný okruh z Velemína byl super. Vzhledem k počasí to sice bylo těžké, ale moc fajn. Zázemí závodu snad není co vytknout. Jen mám poznámku od členů mého týmu. Bylo by fajn, kdyby se v zázemí závodu dalo koupit nějaké občerstvení. Pro závodníky bylo jídla nadbytek, ale ostatní členové týmu si neměli co koupit. Je to sice jen drobná vada na kráse, ale snad by se s tím dalo pro příště něco udělat.

Poslední a největší díky patří mému skvělému doprovodnému týmu! Byli jste skvělí, moc děkuji! Omlouvám se za minelu ohledně závěrečného okruhu za Velemínem, který se jel opačně. Velké díky Ivošovi za zajištění doprovodného vozidla a Petrovi za jeho bezpečnou pilotáž. Tomášovi děkuji za parádní fotodokumentaci. V neposlední řadě děkuji Irči, která razantně hájila moji čest v cíli, když si ze mě kluci ze skupiny dělali maličko šoufky.

Závěrem souhrn všech dostupných informací:

• výsledková listina 300 km celkové pořadí
• výsledková listina 300 km podle kategorií
• výsledková listina 300 km Giro Lannutti
• můj záznam z Polaru
• fotogalerie Tomáš Mrázek
• mapa dlouhá trať 300 km / 6000 m
• profil dlouhá trať
• moje statistika výsledků v letech 2010 – 2019

No a ještě dlužím vysvětlení, ohledně ohlášené mé poslední účasti na Krušnotonu. Jezdím maratonskou sérii pravidelně od sezóny 2008 a myslím, že je na čase, zkusit něco jiného. Po dvanácti letech už těžko hledám motivaci na stejných závodech a tak chci příští rok zkusit něco jiného. Neznamená to, že bych se maratonů navždy vzdával. Občas si nějaký určitě dám, přece jen maratony jsou moje srdeční záležitost.