GP Královéhradeckého kraje - 16.8.2014 - Opočno

Na Velkou cenu Královéhradeckého kraje jsem byl hodně zvědavý. Náročná trať, která vede přes centrální stoupání Orlických hor – Šerlich (5,5km/350m), mě zaujala. Ačkoli rovinatý závěr není zrovna moje gusto, měl jsem za to, že to hlavní se odehraje v kopcích. Navíc jsem měl nečekaně volný víkend.  Z důvodu uzavírek silnic byl zrušen závod Moravského poháru – Uničovské okruhy. Jakmile jsem se o zrušení závodu dozvěděl, začal jsem o účasti na GP v Opočně uvažovat a organizovat vše potřebné.

Na závod mě doprovázela zkušená a ostřílená dvojice: Pavel Bonta a Eda Pospíšil, no a protože to máme přece jen z Lipníka nad Bečvou daleko, zvolili jsme přespání z pátku na sobotu v penzionu ROT v Žamberku, kde se nám to v červnu moc líbilo a odkud je to do Opočna už jen kousek.

V sobotu ráno se probouzíme do zataženého rána, občas sprchne. Předpověď na den je v podstatě stejná, teploty maximálně do 20°C, deštivo a západní vítr. Ze Žamberka jsme vyrazili po ránu a před devátou jsme byli na náměstí v Opočně, kde bylo zatím poloprázdno, takže jsme bez problémů zaparkovali na náměstí. Start hobby kategorie byl až v jedenáct. Dost času na registraci a přípravu. Před desátou se začalo náměstí neuvěřitelně rychle zaplňovat. Počasí zatím ucházející:  16°C, zataženo, zatím bez deště.

Ve startovním koridoru jsem se potkal se starými známými, Pavlem Kudou, Vaškem Vodičkou a dalšími. Koridor se rychle zaplňoval a těsně před startem bylo ohlášeno překročení 250 účastníků. Start přišel poněkud neočekávaně, kdy se do komentáře reportéra najednou ozval startovní výstřel. Proto mám také tak krátký záznam z Polaru, nestihl jsem jej na startu zapnout a zapínal jsem jej až po několika kilometrech. Chvilka vzrušení ještě oživila výjezd z města, když se z balíku odděloval jezdec s defektem. To zamrzí, defektit pár set metrů po startu. :-(

Od začátku se jelo poměrně rychlé tempo, které se občas jakoby uklidnilo a pak se to zase rozjelo. Já jsem si hlídal pozici co nejblíže čela a to mě vydrželo až do Deštného. V Deštném jsme už jeli po mokré silnici, ale bez deště. Před nájezdem do stoupání na Šerlich se pochopitelně ještě zrychlilo, ale byl jsem připravený a do kopce najížděl s čelem závodu. V kopci jsem si dával svou maximálku a podařilo se mě udržet s čelem. Závěr už byl na morálku. V průběhu stoupání se sice čelo maličko roztáhlo, ale za vrcholem se v klesání sjela asi dvanáctičlenná skupinka. Byl v ní i Petr Novák, který minulý týden famózně vyhrál Krušnotona a Polák Robert Bondaryk z mojí kategorie. Od Petra jsem se dozvěděl, že vepředu je jeden odjetý. Jelikož se nám moc nedařila spolupráce, Petr se to pokoušel nadělit, ale do stoupání na Komáří vrch jsme najížděli společně. Jelo se rychle, ale bez problémů jsem stíhal a do následného sjezdu jsem najížděl na konci skupinky.

Mezitím se rozpršelo a tak mě bylo jasné, že to bude dolů o hubu. Jel jsem maximálně opatrně, ale zase jsem se snažil, abych nechytl ve sjezdu moc velkou mezeru. Už jsme byli skoro dole a vypadalo to dobře. Jenže na úplně rovném úseku najednou asi dvacet metrů přede mnou jezdec uprostřed silnice padá k zemi. Sakra! Jedu také středem a kolem mě jsou lidi! Aniž stihnu zahájit nějaký manévr, kolo pode mnou mizí a já tvrdě dopadám na asfalt. Zázračným instinktivním pohybem se přetáčím na záda a kloužu po asfaltu desítky metrů. Zastavuji nohama proti směru jízdy, a když vidím, jak se to řítí dolů na mě, okamžitě ještě vsedě na zemi, se odvaluji na pravý kraj silnice.

Rychle vstávám a hledám kolo. Naštěstí skončilo v krajnici a nikdo do něj nenapálil. Maličko zázrak, jenže se mě nedaří nasadit spadlý řetěz, jako by se netočilo zadní kolo. Řetěz je navíc nějaký zkroucený a zamotaný až pod chráničem řetězu. Konečně jej dostávám ven, ale stejně se mě nedaří jej nasadit. Začíná mě přemáhat vztek. Hodím kolo do trávy a hledám v kapse mobil. Volám Edovi, že mám po pádu nepojízdné kolo, ať mě jedou naproti, že to zkusím alespoň sjet do Rokytnice.

Znova beru kolo a už maličko klidnější se jej snažím zprovoznit. Konečně odhalím klíčový problém, zadní kolo se pohnulo v patkách, proto drhne. Stačí povolit upínák a kolo zapadá do rámu. Utáhnout, zatočit klikou a řetěz je nahoře a běží přes kola bez problémů. Heuréka!

Naskakuji a rozjíždím se ze sjezdu. V Rokytnici je už sucho a dojíždím skupinu vedenou ženou. Zuzka Neckářová si tahá tempo a chlapi se vezou! Hustý! Vysunuji se na čelo a pomáhám s tempem. Do protivky vidím přijíždět Pavla s Edou. Mávám na ně, ať to otočí a jedou za námi.

Za Pěčínem přichází první brdky a ze skupiny mě nikdo nestačí. Na vrcholu mě dojíždí Pavel a dává mě pití. Rozjíždím to tedy sám a doufám, že ještě něco sjedu. A taky že jo, po pár kilometrech zahlédnu v dálce skupinku. Na vrcholu dalšího krátkého brdku je mám na pár set metrů. Jenže v nájezdu do sjezdu k Rychnovu začíná pršet a během pár vteřin je z toho slejvák. Jedu bez brýlí, které mám po pádu zaprasené v zadní kapse, a skoro nic nevidím. Krokem sjíždím dolů, kde se naštěstí odbočuje ostře doprava. Déšť ustává stejně rychle, jako začal a skupinku mám nadohled. Ještě než začnou další brdy, tak se k nim připojuji.

Chvíli se vezu s nimi, ale jak jsem rozpumpovaný, v dalším brdku jim opět ujíždím. Rozhoduji se, že to zkusím sám. Je to sice ještě daleko, ale třeba to vyjde. Jenže trať se obrací k západu a do tváře se mě opírá solidní větřík. To nebude tak jednoduchý! Zatím se držím a v Solnici dojíždím odpadlíka, který se chytá do háku. Vítr na rovinách je pěkný prevít a začíná se mě zajídat. Navíc zjišťuji, že se mě nedaří odjíždět skupině. Mám je stále pár set metrů za sebou. Pomalu to vzdávám a nechávám se asi deset kiláků před cílem dojet.  Je nás osm a jakž, takž se spolupracuje.

Posledních pár kilometrů uběhne rychle a vjíždíme do posledního kilometru. Nechci být vzadu a tak se držím na druhé pozici. Poslední pětistovka, najíždíme na hlavní v Opočně. Na třístovce se zvedá krátké stoupání k náměstí. Beru za to a vysouvám se do čela, zatím se držím v čele, ale na stovce se přede mně pomalu vysunují dva závodníci. Už s tím nestihnu nic udělat a dojíždím do cíle kousek za nimi.

Výsledný čas 3:12:56,60 mě za těchto podmínek moc těšit nemůže a umístění na 45. místě celkově a 10. v kategorii také ne. Na druhou stranu, jsem rád, že jsem nemusel vzdávat a mohl alespoň se ctí dokončit. Kousek za cílem odevzdávám čip a tím symbolicky uzavírám tento nepovedený závod.

Naši kategorii vyhrál Robert Bondaryk, druhý byl Petr Novák (SK Domocykl Vysoké Mýto) a na třetím místě skvěle zakončil Pavel Kuda. Soupeřům posílám velké blahopřání!

Velké poděkování patří organizátorům závodu. Spojení hobby závodu se závodem eliťáků je u nás zatím jako šafránu, ale tady to funguje skvěle. Závod má skvělou atmosféru a je dobře organizovaný. Ještě jednou velké poděkování a uznání!

Poslední poděkování mému skvělému doprovodnému týmu. Díky kluci!

Výsledkový servis:

• výsledková listina – celkové pořadí
• výsledková listina – kategorie KM49
• můj záznam z Polaru
• mapa trati závodu

Bohužel jako už na hodně hobby akcích, opět jsem slyšel dost stesků na neukázněné řidiče doprovodných vozů. Konečně už bychom měli pochopit, že do amatérského pelotonu doprovodná vozidla nepatří a vykázat je na pevná stanoviště. Jenže se obávám, že pro tohle opatření zatím není vůle. Asi se bude čekat do prvního velkého průšvihu, kdy se začnou neukázněné doprovody řešit, to už ale třeba bude pozdě. Osobně jsem několikrát na maratonech zažil situace, ze kterých šel mráz po zádech, když jsem se prodíral přes „doprovody“ zpět do skupiny.

Co se týče samotného pádu ve sjezdu z Komářího vrchu, myslím, že to byla do značné míry shoda okolností a jak nad tím tak zpětně uvažuji, nejsem si jistý, zda se dalo pádu v dané situaci zabránit. Myslím, že jsme si oba vybrali špatnou stopu, kde bylo extrémně kluzko. Možná, kdybych nemusel manévrovat a mohl to projet rovno, že bych to ustál, ale to jsou samá kdyby. Naštěstí jsem pád ve čtyřicítce odnesl jen velkou naraženinou a silniční lišejí (5x5cm) na levém boku. Mohlo to dopadnout hůř. Naštěstí všichni okolo situaci ustáli a nikdo se nesrazil se mnou ani nenajel na moje kolo. To by mě mrzelo daleko víc, kdybych sebou vzal někoho dalšího. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem způsobil svým pádem nějaké komplikace.

Moje kolo také dostalo pěkně zabrat. Výčet ztrát: řetěz, chránič řetězu, táhlo zadního upínáku, omotávka a hlavně prasklé tělo levé řadící páky. Je vůbec s podivem, že jsem na něm ještě dojel do cíle.

Teď mě nezbývá nic jiného, než se dát rychle dohromady a pokusit se ještě dojezdit jinak velmi zdařilou sezónu. Jen tak se mě podaří rychle překonat pachuť tohoto pokaženého závodu.