Bobr bike - 16.8.2008 - Litovel

„ ... a Bůh pravil: „budiž bláto“. A bylo bláto ... aneb bahenní lázně za třistapadesát"

Ačkoli nemám krátké závody moc v lásce, s Pavlem Novákem na Bobr bike do Litovle zajedu vždy rád. Mám parádní servis a nemusím se prakticky o nic starat. Pavel s Lenkou mě vyzvednou v Lipníku. Za hodinku jsme tam. Dáme závod a cestou zpět se stavíme u jeho rodičů ve Vojnicích, kde nás čeká parádní večeře. Na cestu ještě dostanu výslužku ze zahrady (velikostí spíše plantáže) a jsem odvezen zpět do Lipníku. No neberte to?

Letošní počasí nám navíc připravilo nečekané zpestření. V pátek území Moravy a Slezska navštívila tlaková níže doprovázená studenou frontou. Ve výsledku to znamenalo prakticky trvalé srážky celý den před závodem a pokles teplot k 16°C v odpoledních hodinách. Dle meteorologů spadlo v lokalitě Luká, kde blízko prochází trať závodu, 42mm srážek. Jediným pozitivním jevem bylo ustání trvalých srážek dopoledne před závodem. To mě trochu povzbudilo, neboť závodění v dešti vysloveně nesnáším.

Když mě Pavel vyzvedává v devět dopoledne, do té doby kompaktní vrstevnatá oblačnost se začíná trhat a srážky postupně ustávají. To je dobré znamení. V Litovli pak zjišťujeme, že organizátoři přesunuli zázemí závodu na louku za vlakovým nádražím. Dojezd bude kolem louky, kde už stavějí nafukovací bránu. Vypadá to, že zázemí bude tedy lepší než loni a hlavně dojezd do cíle bude bezpečnější. Když se zajíždělo do areálu loděnice, motali se tam lidi i auta a bylo to nebezpečné.

Neprší ale je chladno a fouká studený vítr severák. Pomalu se chystáme na start. Nejdřív je třeba připravit kola a nakonec jezdce. Krátce po jedenácté vyrážím na krátké rozjetí a kolem tři čtvrtě na dvanáct se stavím do šory před Pavla u startovní brány na nádvoří Litovelského pivovaru. Předtím ještě dávám Lence bundu, kterou jsem si vzal na rozjetí, abych se zahřál. Jak tam tak čekáme, přijde nás pozdravit Milan Kluger, který přišel okusit místních pivních slavností, které se také v pivovaru konají. Protože je zdejší pivovar hlavním sponzorem závodu, je tohle spojení více než logické.

Start se trochu protahuje, brepty funkcionářů nemají konce. Navíc ještě čekáme na někoho, kdo v první lajně řeší na poslední chvíli defekt. Konečně skoro deset minut po dvanácté startujeme. Až k odbočce ke hřbitovu se jede za zaváděcím autem. Za odbočkou na to policajti šlápnou a je odstartováno. Držím se zatím v čelní skupince a takhle najíždíme do terénu. Na polní cestě je to mazec. Každou chvíli nějaké kaluže. Všude stříká voda a chvílemi skoro nic nevidím. Je to hrozně hektické ale snažím se držet stále v kontaktu. Už je tu levá odbočka do prvního mírného stoupání. Je to tady taky samá kaluž. Po asi stovce metrů, při průjezdu nějakou hlubší kaluží, to jeden borec v čele nezvládá a křižuje na pravou stranu, kde sráží další jezdce. Tvoří se tam pěkná hromada ale mně se naštěstí, protože jsem se držel spíše vlevo, daří projet a najednou se ocitám na druhé pozici. Vedoucí jezdec v oranžovém je asi 20 m přede mnou. Kousek za mnou taky někdo jede. V tomhle pořadí projíždíme Haňovicemi. Na výjezdu ale koukám, že přede mnou nikdo nejede. Do stoupání na Rampach najíždím na prvním místě. Je to docela příjemný pocit ale je mně jasné, že to asi dlouho nevydrží. Těsně pod vrcholem stoupání jsem dojet oranžovým dresem. Asi dole v dědině neodbočil a jel rovně. Zjevně na to ale má a mně se zatím daří s ním držet krok.

Máme tu první sjezdík a blížíme se po polních cestách k Bílsku. Při jeho průjezdu se k nám docvakne další jezdec a tak tedy ve třech najíždíme do dalšího dnešního stoupání na Nová pole. Nejdříve stoupáme po blátě kolem louky. Před vjezdem do lesa nás dojíždí jezdec v zeleném dresu. Nejdříve se drží vzadu ale pak jde dopředu a snaží se zvýšit tempo skupiny. Po vjezdu do lesa začínám trochu ztrácet ale nedá se svítit, na tohle tempo teď nemám. Skupinka mě ve stoupání lesem trochu odjíždí. Stále je mám na dohled. Nedbám a držím si své tempo. Následující průjezd lesem po sjezdu je zpestřen jedinou opravdovou stojkou tohoto závodu, kde se musí jet na malou placku. Vedoucí skupinku mám pár desítek metrů před sebou ale v půli kořenového výjezdu se mě kouše řetěz. Takže musím dolů a zbytek vyběhnout, jestli nechci moc ztratit. Při naskakování nahoře se krátce ohlížím. Za mnou je několik osamocených jezdců. Rozjíždím to a pádím co to dá. Vedoucí skupinku mám stále na dohled. Následující objezd Dubového vrchu je po vrstevnici, takže můžu jet rychle. Na přejezdu křižovatky ale ztrácím rychlost, protože přehlížím šipky a než se srovnám a znovu rozjedu, dohání mě jeden z pronásledovatelů a předjíždí mě. Klesám tedy na průběžnou pátou příčku. To už najíždím na lesní asfaltku u Ješova. V Ješově se odbočuje doleva na silnici, kde je krátký úsek stoupání, než se zase odbočí vpravo do lesa. Stále mám ty čtyři na dohled. Peru to do kopce na plný pecky ale daří se mě jen se pěkně zahltit. Následující průjezd lesem směrem na Veselíčko se nic podstatného nemění. Po silnici přes Bílinu a Javoříčko stále pár set metrů před sebou vidím vedoucí skupinku. Stejně tak lesní stoupání na Homoli a následující sjezd k Bouzovu si stále držím svou pozici. Před nájezdem na silnici v Bouzově se ohlížím a zahlídnu někoho v černém dresu několik set metrů za mnou. To je pro mě signál, že se nemůžu flákat.

Na výjezdu z Bouzova je druhý bufet, kde mě najednou dojíždí někdo v oranžovém dresu. Jsem z toho docela paf. Vynořil se odnikud jako duch ale na bufetu má své příznivce, kteří jej povzbuzují, že si to ještě sjede. Na silnici s ním ještě držím krok ale v terénu mě ujíždí. Za chvíli je tady průjezd Olešnicí a kousek za ní opět nájezd do terénu. Cesta nás vede kolem vrchu Rachava směrem na Bílou Lhotu. Na to, že je všude neskutečné mokro a bláto, jedu zatím skvěle a bez pádu. Kupodivu. Takže než se naději, už projíždím Bílou Lhotou a vzápětí i Měníkem. Do Mladče už je to jen kousek. Ale některé úseky lesní cesty jsou opravdu výživné. V rozježděných stopách od traktorů plných vody se jen stěží hledá vhodná trasa pro průjezd. Když to nejde jinak, volím raději rychlý průjezd kaluží než balancování na nějaké hraně. Stále jedu sám a před sebou už nikoho nevidím. Za sebou taky ne. Konečně jsem v Mladči. Najíždím na asfaltku, přejíždím nadjezd nad dálnicí a za ním odbočuji doprava na lesní asfaltku. Teď už je to jen pár kiláků po úplný rovině. Nejdříve se jede lesem po široké a rovné silnici. Asfaltový povrch se za chvíli vytrácí a je to jen hlína. Ta je ale pěkně uježděná, takže i v tomhle marastu to moc neklouže. To již vyjíždím z lesa na louky. Tady se jede po uzounké vyježděné cestičce, která se vine loukami až k Litovli. Cestička se skoro pořád kroutí a tak je nesnadné se na ní v té rychlosti udržet. Párkrát vyjíždím do trávy ale rychle se vracím zpět. V posledním úseku před sebou na několik set metrů zahlídnu nějakého soupeře. To už se nadá sjet a ani se o to nebudu pokoušet. Spíš se ohlížím za sebe, jestli někdo nesjíždí mně. Nikoho ale nevidím, přesto držím až do konce své tempo.

Natažené mlíko mně posílá doprava přes mostek. Pak už se jede rovně, ostrá odbočka doprava na asfalt. Už před sebou vidím cílovou louku, kterou ještě musím dokola objet. Vpravo mává Lenka. Ještě dvě stě metrů po podmáčené louce. Bacha na tu poslední zatáčku, ať tady sebou neplácnu těsně před cílem. Je tu cíl. Slézám z kola a pořadatel mně odcvakne čip z přední vidlice. Kousek dál se potkávám s Lenkou. Domlouváme se, že půjdeme k autu. Musím se umýt a převléct. Docela mně zebou nohy v promáčených botách. Po cestě Lenka říká, že jsem celkově pátý. Přede mnou přijeli prý jen čtyři lidi. Nechce se mi věřit. Myslím, že jsem dojel sedmý. Ledaže by mně někdo předjel dvakrát, třeba kvůli defektu nebo že kufroval. Možný to je. Jel jsem jak ďas a moc se nerozhlížel.

Nejdřív umývám kolo v blízké říčce. Pak s Lenčinou pomocí i sebe. Pavel sebou vzal dvě bandasky teplé vody. Je to příjemné po té ledárně se opláchnout teplou vodu. Jak se převleču do suchého, hned se cítím opět jako člověk. Za chvíli to bude už hodina co jsem přijel. Každou chvíli by se měl objevit v cíli Pavel. Jdeme teda zpátky. Jak se blížíme, mám dojem, že jsem jej zahlídl na cílové louce. Je to tak a za chvíli je už v cíli. Spěchám mu naproti a gratuluji k úspěšnému závodu. Je vidět, že toho má dost. Takže jdeme zpátky k autu, kde se teď dává stejným způsobem jako já před chvílí, dohromady on. Já mezitím spořádám zbytek drobenkové buchty se švestkami, kterou máme sebou od Pavlovi mámy.

Jak se dal dohromady i Pavel, vrátili jsme se na vyhlášení vítězů a tombolu. V tombole jsem jako vždy nic nevyhrál, ale jako vítěz kategorie Masters jsem dostal nějaké věcné ceny (karton piva, ioňťák od Nutrendu, gelové rukavice Gary Fisher a kšiltovku Litovelského pivovaru). Bednu jsem si jaksepatří užil :-) No a jak už jsem předeslal výše, na zpáteční cestě byla opulentní večeře ve Vojnicích a došlo i na výslužku ze zahrádky. Na závěr jsem ještě shlédnul fotky z výletu Pavla a Lenky do rakouského Leogangu, kde byli před týdnem na týdenní dovolené. To už se mně ale začali zavírat oči a tak mně Pavlík s Lenkou hezky dovezli až před barák.

V naděli ráno jsem nelenil a i když se mně nechtělo, vykulil jsem se z postele a zajel do lesa na ostružiny. Už začaly dozrávat a je jich letos poměrně dost. Za necelé čtyři hodiny jsem nasbíral kolem deseti litrů. Odpoledne jsem to pak zpracoval a uvařil první várku letošní ostružinové marmošky. Tož nebyl to tak marný víkend, co říkáte?

Standa Prokeš

P.S. Nakonec měla pravdu Lenka, jako vždycky! Celkově jsem dojel na 5. místě v čase 2:00:21, se ztrátou 2:25 na vítěze. Svou kategorii jsem s přehledem vyhrál, když na druhého v pořadí, loňského vítěze Radka Ščučku, jsem najel 1:46 (to byl ten „černý dres“). Konečně jsem, poprvé v téhle sezóně, stál na té nejvyšší „bedně“.

Pavel nebyl se svým výkonem příliš spokojený. Trápil se v blátě ale prý to za tu zkušenost stálo. Dojel celkově na 123. místě v čase 3:02:03. Ve své kategorii se umístil na 61. místě. V cíli jenom nechápavě kroutil hlavou nemoha pochopit, jak se to dá v takovém blátě jet o hodinu rychleji. Já si ale myslím, že na ty podmínky, zajel celkem dobře.

„Tož to máš Pavlíku tak“ povídám „musíš být tak rychlý, aby ses nestačil do toho bláta zabořit“. Na druhou stranu musím uznat, že lépe se jede na takřka neporušeném podkladu, na čele závodu, než někde vzadu, když už se tím místem prohnala stovka cyklistů. Jakž-takž sjízdné bláto je pak rozježděné na kaši, do které se kolo lepí jak na mucholapku.

P.P.S. nakonec ještě mapa trati závodu

Omlouvám se za stručný a místy nepřehledný popis závodu. Dopisuji tuto reportáž druhý týden po závodu. Spousta věcí se už definitivně propadla do hlubin mé paměti.