24 Stunden Rennen Kelheim - 14.-15.7.2018 - Německo

Po loňské docela úspěšné účasti na 24 Stunden Rennen Kelheim jsem se rozhodl ještě jednou v Kelheimu zkusit štěstí. S pěti křížky na hřbetě je to sice troufalost, ale nešť, už jsem se v životě dopustil větších nepředložeností. Tahle to nepřekoná. Navíc se mě podařilo dát dohromady parádní doprovodný tým. K Ireně a Tomášovi se ještě přidala Barča a řidiče jsem měl v Mirkovi. V téhle sestavě jsem se toho nebál.

Poučeni loňským stresovým odjezdem, letos máme plánovaný volný přesun s rezervou na případná zdržení. S Mirkem nakládáme ve čtvrtek odpoledne auto a vyrážíme směr Hradčany, kde přespáváme. Navečer nám Ivoš přiváží dodávku, takže ještě stíháme připravit věci na ráno. V pátek po snídani nakládáme zbytek věcí a proviantu. Do auta přibývá Tomáš, Barču nakládáme cestou v Senticích a Irču v Brně. Ještě stavíme u Lidlu na poslední nákup potravin a pak už nás čeká „největší parkoviště“ tedy D1. No nebylo to tak hrozné a žádné velké zácpy se nekonali, nicméně nechápu, proč se za takové „dálnice“ vybírají poplatky. S několika zastávkami na svačinu a kafe jsme ve čtyři odpoledne v našem penzionu v Altessingu.

Vybalujeme věci a máme chvilku čas si odpočinout. Po páté odjíždíme do Kelheimu. Potřebujeme si rezervovat místo na parkovišti pro naše zázemí na zítřek a také se registrovat k závodu. Proti loňsku je na parkovišti docela plno, přesto ještě nacházíme místo v předním cípu parkoviště. Stavíme si tam auto a místo vymezujeme lepící páskou. Nemáme žádné kolíky, na které bychom pásku v rozích přichytili, tak ji jen omotáváme kolem kousků dřeva. Tomáš nachystal ještě parádní informační ceduli, kterou pokládáme na viditelné místo dopředu. No snad to vydrží, Irča nás ubezpečuje, že tady to budou všichni respektovat.

Než začne prezentace, máme chvilku čas na procházku městem a u stánku si dáváme jejich párek v housce. Docela dobrý! Během chvilky jsme prezentováni, ještě si beru sponzorskou flašku nealko piva pro bráchu a vracíme se do penzionu. Po večeři si chystám věci na ráno a krátce po desáté zalehávám.

Budíček v sedm, Mirek je už vzhůru a má prochozenou celou dědinu, dokonce navázal i nějaké kontakty. V osm snídaně v krásné dřevěné jídelně. Moc to nevnímám, jako vždy před závodem mám žaludek jak na vodě. Záhy nakládáme věci, vracíme klíče od pokojů a odjezd do Kelheimu. Světe div se! Naše vytyčené místo na jinak narvaném parkovišti je volné! Omlouvám se, že jsem pochyboval! Stavíme stan a ze mě postupně mizí ranní napětí. Dokonce se začínám na závod těšit, to je dobré znamení.

Blíží se dvanáctá a začíná se mračit. Moc se mě to nelíbí, ale doufám, že to nebude nic dramatického. Před půl druhou jsem připravený a jdu se trochu projet. Začínají padat první nesmělé kapky. Párkrát se projedu směrem k začátku trati, ale na startovní čáře se začínají stavět první závodníci. Nechci letos stát moc vzadu a tak se raději stavím také na most kousek za startovní čáru. Kapání se maličko zesiluje, ale stále je to spíše drobné pršení. Most se začíná postupně zaplňovat jak závodníky, tak doprovody. Za chvíli tady nebude k hnutí a déšť stále pomalu sílí. Konečně se ke mně prodral Tomáš s deštníkem. To bylo na poslední chvíli, už regulérně prší. Když nic jiného, aspoň nepojedu do závodu promočený.

V davu se objevují Irča s Barčou v apartních pláštěnkách. Jsem rád, aspoň mě můžou trochu ochránit před davem, který mě začíná maličko utlačovat. Je deset minut do startu a stále ještě prší. Napadá mě, že by neškodilo na ten mokrý úvod nasadit návleky na boty. Barča je vyslána do auta pro návleky. Moc šancí tomu nedávám, než se jí podaří prodrat se davem a vrátit, budeme pryč. Jenže Barča byla rychlá, donáší návleky, jenže do startu zbývají poslední minuty a já už nemám odvahu se teď v tom davu pokoušet je nasadit. Nechávám ty být, jak k večeru trať oschne, vyschnou i boty. Snad. Alespoň, že konečně přestalo pršet a mraky se trhají.

Stejně jako loni, do závodu nás posílá startovní výstřel místních ostrostřelců. Hned zpočátku se jede ostré tempo ve velké skupině. Je dost mokro, takže po prvním kole jsem pěkně osprchovaný. První mokrý průjezd náměstím bude nebezpečný, musím si dávat velký pozor. Zvládám to v davu celkem dobře, ale přece jen na výjezdu od otočky kolem morového sloupu mě maličko podklouzlo zadní kolo. Dokud nebude sucho, musím si tady dávat velký pozor.

V druhém kole začíná silnice na osvětlených místech osychat a taky se otepluje. Stále se držím ve větší skupině, kde je i několik jednotlivců. Nejrychlejší týmy nás sice už odpáraly, ale naše skupina se i v dalších kolech drží pohromadě. Je nás tady asi 4-5 jednotlivců, kolem se stále mění složení týmů, takže situace bývá občas nepřehledná.

Po několika kolech, kdy silnice krásně oschla, přichází další přeháňka, takže opět jedeme po mokru. Bylo to naštěstí jen krátké pršení, v dalším kole silnice opět začíná osychat. Vysvitlo sluníčko a v podvečeru se udělalo docela teplo. Bylo na čase, potřebuji usušit boty a dres.

Asi po třech hodinách závodu se mě na chvíli v nájezdu do dalšího kola daří odskočit skupině a zdá se, že jsem si v kopci dokázal vytvořit i nějaký náskok. Jenže ve sjezdu zůstávám sám a spolupracující skupina mě kousek před Kelheimem dojíždí. Škoda, to vypadalo nadějně.

V postupujícím podvečeru se začíná dělit i naše skupina. Dvojička nám odjíždí a já zůstávám ve skupince vzadu. To vydrží ještě několik kol, ale pak mě odjíždí i třetí soupeř a já zůstávám prozatím na průběžném čtvrtém místě.

Je devět večer a stavím na první zastávce. Dostávám světla, zelenou vestu, jídlo a pití. Irča mě hlásí průběžné čtvrté místo, to souhlasí s mým předpokladem. Vyjíždím do noci s odhodláním, nedat svou kůži lacino. V první polovině noci se především snažím neztratit tempo a maximálně využívat na rovinách týmové vláčky.

Velkou neznámou je, jak dopadnu letos se světly. Mám dvě nová kompaktní světla Sigma Speedster a Roadster. Pořídil jsem je po loňských problémech a doufám, že mně podrží. Mají komplet přepracované držáky, které už od pohledu slibují větší odolnost a také jsou lehčí. Důvodem nízké váhy je zabudovaný Li-on akumulátor. Jenže vydrží jen asi čtyři hodiny, budeme je muset během noci vyměnit. Jen se modlím, že to klapne a já nezůstanu v půli okruhu beze světla.

V dalším průjezdu si ještě vyprosím od týmu náhradní brýle, tyhle mám zastříkané od vody a v protisvětlech aut nic nevidím. Úplně jsem na to zapomněl, ale jak se setmělo, je to docela velký problém a vlhkými rukavicemi to nevyčistím.

K půlnoci se začíná ochlazovat a tak se domlouváme na vestu o další zastávce. Taky už bude čas vyměnit světlo.

Krátce po jedné najíždím do dalšího kola a hned za vrcholem stoupání se na světle rozsvěcí červená kontrolka. Baterie na 10%!!! No, tohle bude na knap! Ihned snižuji intenzitu svícení na polovinu, s tím se dá ještě jet, a začínám se modlit, aby to vydrželo těch deset kiláků do Kelheimu.

Hodný světýlko, podrželo mě! V nájezdu do dalšího kola stavím, beru si tenkou vestu a dostávám od Mirka druhé světlo. To by mělo vydržet až do rána, ale stejně jsem s ním domluvený, že vybité světlo dá hned na nabíječku, aby bylo k dispozici, kdyby něco. Ještě trochu zamotávám plány doprovodu a prosím Irču, abychom do rána stavěli po hodině. Nevím už zpětně, co mě k tomu vedlo, jestli ten problém s docházející světlem, ale do rána stavím vždy po dvou kolech.

Ve zbývajícím nočním čase se snažím především udržet tempo, ale i tak se nad ránem dozvídám od týmu, že jsem se propadl na páté místo. Rozednívá se a já doufám, že se po ránu snad zvednu a pokusím se s výsledkem ještě něco udělat.

Po šesté zajíždím k autu. Sundáváme světla a reflexní vestu. Dostávám ranní teplé jídlo, to je paráda, to mám rád. Vyjíždím do ranního sluníčka a snažím se konečně rozhýbat ztuhlé tělo. Zatím to není žádná sláva a tak doufám, že se to po osmé třeba ještě vylepší. To bývá moje hodina, kdy se definitivně probouzím.

Krátce po osmé zastavuji na předávce. Sundávám vestu a návleky na boty. Kolena a rukávy si ještě chvíli nechám, ve sjezdu přece jen je ještě dost chladno. Ačkoli se stále snažím jezdit rychlejší kola, moc mě to nejde. Především ve výjezdu na kopec mě jakoby pomalu docházejí síly. Už ho musím jezdit hodně volně a ze sedla, silově to skoro vůbec nejde.

Rychle se otepluje, takže si za jízdy stahuji návleky na rukou. Kolem půl jedenácté naposledy zastavuji. Dáváme dolů všechny návleky a Irča mě natírá proti spálení. Dostávám informaci, že jezdím na šestém místě a mám ztrátu na pátého asi půl kola. Do konce závodu zbývá ještě něco přes tři hodiny, kdyby se mě podařilo rozjet tempo, tak to není fatální ztráta.

Při odjezdu se bohužel dopouštím fatální chyby, říkám Irči, že už do konce závodu nezastavuji, že všechno mám. Tím jsem je zmátl, samozřejmě dva bidony mě nemohly stačit, ale to mě v tu chvíli nedošlo, že to takto pochopí.

Následující kolo jsem jel celkem dobře a už jsem si liboval, že se to snad ještě rozjede a budu moct začít stíhat soupeře před sebou, ale další kola už to bylo jen horší a horší. Navíc jsem před jednou hodinou měl prázdné oba bidony a v nájezdu do dalšího kola nikdo na předávce nebyl. Nezbývalo než to otočit a dojet si pro bidon k autu. Tam bylo pochopitelně velké překvapení, ale flašku mě rychle doplnili.

Do poslední chvíle jsem věřil, že dám do druhé hodiny ještě dvě kola, ale to následující bylo pro mě doslova peklem na zemi. Kopec jsem vyjel s vypětím sil na kašpárka, ale po rovině jsem už ani nedokázal zalehnout do nástavců. Nohy jsem měl jako hadrová panenka a točila se mě hlava. Sotva jsem se dovlekl do cíle. Ačkoli do konce závodu zbývalo ještě asi 38 minut, což by za normálních okolností stačilo ještě na jedno kolo, už jsem se do něj neodvážil vyjet.

Tým na mě čekal na předávce, že mě dají ještě flašku na poslední kolo, já jsem ale přišel pěšky od cíle. Vůbec jsem z takového konce závodu neměl dobrý pocit, ale zpětně jsem rád, že jsem se takto rozhodl. Byl by to velký risk v tak špatném stavu pokračovat. Možná bych se třeba otřepal, ale taky jsem mohl chytit nějaký blikanec a skončit ve škarpě. Nakonec ve výsledkové listině bych si nepomohl, takže zpětně hodnotím rozhodnutí jako jediné správné.

V kategorii jednotlivců jsem obsadil šesté místo s nájezdem 704 km. Je to sice horší výsledek proti loňsku, ale díky tomu ostudnému závěru je pro mě spíše překvapením, že jsem zajel přes sedm set.

Kategorii jednotlivců vyhrál RIEBER Markus s nájezdem 769.6 km, druhé místo obsadil LIEPOLD Hubert se stejným nájezdem. Třetí příčku vyjel GARTNER Günter nájezdem 753,2 km. Soupeřům posílám velké blahopřání k super výsledku!

Ve stanu jsem byl usazen, vysvlečen z dresu a poléván studenou vodou. To mě během krátké chvíle probralo a začal jsem se cítit lépe. Nicméně za necelé půl hoďky mě vyhnala potřeba do místa, kam musíme všichni po svých. Nehodlám zacházet příliš do detailů, ale překvapilo mě, že ačkoli jsem byl zjevně dehydrovaný, střeva jsem měl plná tekutin, která si nekompromisně řekla o cestu ven. Evidentně mě ke konci závodu něco nesedlo a výsledkem pravděpodobně byl ten kolaps v závěru.

Zatím co jsem trůnil, přehnala se přes Kelheim prudká bouřka. Krásně se ochladilo a mě se dělalo čím dál tím lépe. Dal jsem si ještě parádní sprchu a svět se opět o něco vylepšil. Po bouřce to začali všichni kolem balit. Můj tým také nezahálel a během mé nepřítomnosti jsme byly v podstatě sbaleni. Takže jsem si jen vyprosil jídlo na cestu, protože jsem začal mít docela hlad, naložili jsme kolo a jelo se.

Mirek zvládl zpáteční cestu parádně. V podvečeru jsme úspěšně rozvezli členy týmu a sami dva pak přespali v Hradčanech. Do Lipníka jsme jeli až vyspaní v pondělí dopoledne.

Velké poděkování posílám svému doprovodnému týmu: Irena Prokešová, Mirek Mikláš, Barča Prokešová, Tomáš Mrázek. Velké poděkování Ivošovi za zajištění doprovodného auta. Také moc díky mamce a Irči za přípravu jídla pro mě a tým. Tomášovi a Barči speciální díky za fotodokumentaci.

Poslední poděkování a poklona patří členům RSC Kelheim za perfektní organizaci celé akce. Servis, který poskytují účastníkům závodu se jen tak nevidí. Bezpečnost je na prvním místě a pro řešení případných problémů jsou po celé trati rozmístěné hlídky hasičů a zdravotníků. Vše kolem závodu funguje celý den na jedničku. Ono taky s ohledem na počet účastníků by to jinak nešlo. Letošního ročníku se zúčastnilo 208 jednotlivců a 183 pětičlenných týmů. Tedy přímých účastníků akce bylo nějakých 1100, plus počítejte doprovody. To je na tak malé město a krátký okruh docela nářez.

Ačkoli mě po těch dvou ročnících závod tak trochu přirostl k srdci, přesto že pro mě pobyt v cizojazyčném prostředí, kde skoro nikomu nerozumím, představuje poměrně velký stres, byla letošní účast nejspíše mou poslední. Ve svém věku už prostě nemůžu počítat s tím, že bych dokázal konkurovat těm nejlepším v hlavní kategorii jednotlivců. Takže pokud se nestane zázrak a organizátoři nevyhlásí seniorskou kategorii jednotlivců, o další účasti na tomto krásném závodě už neuvažuji.

Výsledkový servis:

• výsledková listina jednotlivci muži
• záznam z Polaru
• statistika časů kol z ročníků 2017 a 2018

Z přiložené statistiky časů kol je pěkně vidět, jak jsem zvládal závod loni a letos. Ty rozdíly jsou krásně vidět. Letos mě lépe vycházeli první dvě třetiny závodu, zatímco závěr byl ostudný, loni to bylo spíše naopak. Co nám však letos vyšlo skvěle, byly zastávky. Čtvrt hodinka je tak akorát a vděčím za ni především dobré práci týmu. No a taky těm novým světlům, která bez potíží přečkala kodrcání přes náměstí.

Časová statistika mé jízdy: