24 Stunden Rennen Kelheim - 8.-9. července 2023 - Německo

16.07.2023 18:48

Závod na 24 hodin v německém Kelheimu mě přirostl k srdci. Sice jsem si myslel, že je to pro mě uzavřená záležitost, ale když se po covidové přestávce začal jezdit i v kategorii 50+, byla to pro mě velká motivace. Těžko se to vysvětluje, je to asi neobyčejný mix pěkné, ale náročné trati, úžasné atmosféry a krásného prostředí malebného města na Dunaji. Navíc je to opravdu amatérský závod, kde jede každý sám za sebe. Žádné triky např. s pomocníky na trati se tady neprovozují. Jediné, co mě značně vadí a znervózňuje, je němčina. Německy umím s bídou pozdravit, jinak nerozumím ani slovo, což je značně nepříjemné při závodě, kdy na mě soupeři něco pokřikují a já nereaguji, protože jim vůbec nerozumím. Jen doufám, že mě nepovažují za nezdvořáka. Pokud je na to prostor, snažím se to aspoň mou lámanou angličtinou vysvětlit. Jenže puzení bylo značné a tak jsem letos přemluvil svůj tým, abychom se ještě jednou do Kelheimu podívali.

Jelikož čas oponou trhnul a od mé poslední cesty do Kelheimu uplynulo pět let, mohli jsme přemýšlet nad jiným scénářem. Barča s Tomášem mezitím dospěli a letos oba úspěšně složili „zkoušky z dospělosti“. Nejen proto jsme mohli zvolit cestu dvěma osobními auty, Tomášovým Fordem a Mirkovou Kiou. Nakonec se to ukázalo být lepším také z hlediska balení, brali jsme jen opravdu důležité věci, abychom se do obou aut dostali. V dodávce jsme obvykle tahali hodně krámů zbytečně navíc.

I když jsme vyjížděli s časovou rezervou, zdrželi jsme se maličko na návštěvě v Předíně, a ještě nás přibrzdil problém s brzdovými světly na Tomášově Fordu. Do Kelheimu jsme tedy dorazili s Mirkem jako první kolem šesté večer. Tomáš s Irčou a Barčou dojeli asi tři čtvrtě hodiny po nás. S Mirkem jsme zatím drželi jedno z posledních volných míst na parkovišti. Letos to bylo o chlup, vedle parkoviště se opravuje činžák. Parkoviště je obehnané plůtky a polovina místa je zabraná stavbou. Museli jsme se tedy spokojit s koutkem u výjezdu, kde jsme se tak akorát vešli.

Nakonec jsme si úspěšně vykolíkovali claim a po registraci jsme se přesunuli přes Regensburg do ubytování v hotelu Bartholomäus v Zeithamu. Ubytování bylo fajn a večeře v místní restauraci super.

Ráno po snídani jsme uháněli zpět do Kelheimu, abychom před startem stihli vše připravit. Nejen rozbít ležení, ale především si oživit pokyny pro tým. Je to přece jen pět let, kdy jsme to dělali naposled.

Čekal mě závod v teple, sobotní odpolední teploty by měli stoupat ke 30°C, nedělní pak i mírně přes. Chtěl jsem pochopitelně závodit o bednu v kategorii, ale také bylo třeba nepřepálit začátek a neuvařit se. Především jsem se ale těšil na to, až se konečně začne závodit. Všechny ty přípravy, balení a cesta jsou něco jako daň, kterou musí závodník zaplatit, aby se mohl postavit na start. U mě to bylo ještě umocněné tím, že jsem musel překonávat problémy způsobené pádem v červnu ve Starém Jičíně. Už jsem se na závod strašně těšil, tím více, že 24-hodinovku jsem už pět let nejel.

Úderem čtrnácté hodiny a salvou místních horských myslivců se konečně dal náš velký balík do pohybu. V úvodních kolech jsem se snažil držet blízko čela závodu a maximálně využívat v rovinaté pasáži týmové vláčky. To je na Kelheimu super, že během závodu se vytvoří několik týmových skupinek, které nás sólisty každou chvíli předjíždějí. Takže pokud má na to člověk nohy, může se chvíli svést v háku. Pochopitelně v kopci mu to opět ujede, tam musí všichni jezdit za svoje.

Do setmění jsem jezdil celkem v pohodě a držel se s čelem naší kategorie, ale s přibývajícím soumrakem to začalo drhnout a jezdil jsem trochu ztěžka. Přičítal jsem to horkému odpoledni a doufal jsem, že s přibývajícím večerem, jak se ochladí a já se dopiju, se to na noc zase trochu zlepší.

Jenže s blížící se půlnocí se situace začala poměrně rapidně zhoršovat. Začalo mě pobolívat břicho a měl jsem problém s pitím a jídlem. Kolo od kola to bylo horší a horší. Po dvacátém kole jsem musel zastavit. Nejprve jsem zkoušel, že si na chvíli sednu, ale pak mě Irča raději položila pod deku na karimatku. Byl jsem hodně vyčerpaný a prakticky jsem přestal vnímat čas. Po půl hodince se mě přece jen udělalo líp, asi jsem si i na chvíli zdříml. Pořádně jsem se oblékl a kolem čtvrt na dvě jsem opět vyjel na trať.

Prvních pár kol to celkem šlo a začínal jsem věřit, že bych tu krizi mohl překonat. Jenže s přibývajícím denním světlem, to šlo opět rapidně dolů. Po šesti kolech jsem opět slezl z kola a nechal se dovést ke karimatce. Tentokrát byla přestávka delší a trochu jsem se prospal. Poté se mě podařilo sníst kaiserku a banán. To mě maličko spravilo a rozhodl jsem se o ještě jeden pokus. Ve čtvrt na sedm jsem naposled vyjel na trať, ale ujel jsem jen dvě kola a musel to definitivně zabalit. Jel jsem strašně pomalu a vůbec jsem nebyl schopen zalehnout do nástavců. O půl osmé ráno jsem to definitivně zabalil.

Asi dvě hoďky jsem se prospal, což mě trochu pomohlo, ale na návrat na kolo už jsem nepomýšlel. Nemělo by to cenu, jen bych se dál trápil. Dal jsem si sprchu, což mě definitivně probralo a i jsem něco málo pojedl.

Pak už nebylo na co čekat. Kolem poledne jsme začali balit. V jednu odevzdali čip a vyrazili na zpáteční cestu. Vyjeli jsme dříve, než byl původní plán a cesta byla naprosto v pohodě. Kolem půl osmé večer jsme byli v Hradčanech, kde jsme s Mirkem přespali a v pondělí kolem poledne jsem byl doma v Lipníčku.

Letos musím opravdu velké poděkování vyslat směrem k mému týmu ve složení Irena Prokešová, Barča Prokešová, Tomáš Mrázek a Mirek Mikláš. Skvěle fungovali a Irča navíc proti plánu se mnou opět probděla celou noc. Také mně moc pomohla při řešení nočních krizí. Nebýt její pomoci, asi bych to zabalil mnohem dřív.

Samozřejmě poděkování a poklona patří členům RSC Kelheim za perfektní organizaci celé akce. Servis, který poskytují účastníkům závodu, jen fantastický. Jezdit 24-hodinovku na uzavřené trati je prostě super. Navíc bezpečnost je na prvním místě a pro řešení případných problémů jsou po celé trati rozmístěné hlídky hasičů a zdravotníků. Vše kolem závodu funguje celý den na jedničku. Ono taky s ohledem na počet účastníků by to jinak nešlo. Letošního ročníku se zúčastnilo 166 jednotlivců a 162 pětičlenných týmů. Když k tomu připočteme doprovody a diváky, na tak malé město a krátký okruh docela nářez.

Výsledkový servis:

Z přiložené statistiky časů kol je patrné, že letos jsem se opravdu v úvodu závodu lehce šetřil a v podstatě až do kolapsu v nájezdu do 21. kola, jsem jel odpovídající tempo s čelem mé kategorie. Kola 21 a 26 jsou v grafu mimořádně dlouhá, v úvodech těchto kol jsem polehával ve stanu a snažil se sebrat. Poprvé to byla asi hodina, zastavoval jsem ve čtvrt na jednu ráno, druhá přestávka trvala od půl páté do šesti hodin. Ze závodu jsem odstoupil v 7:30 ráno, po ujetí pouze 27 kol. Na trati jsem strávil celkem 17:29:14 hodin.

P.S. V následujícím týdnu jsem poctil návštěvou svou obvodní lékařku. Byl jsem shledán značně žaludečně neurotizován. Dostal jsem zklidňující léky na žaludek a nařízený min. 14-denní závodní klid. Takhle to dopadá, když si závodník v mém věku klade příliš náročné cíle a těch se snaží dosáhnout za každou cenu. Problémy po pádu ve Starém Jičíně mě měly varovat, ale já jsem na ně nedal a věřil si, že to dokážu zvládnout. Pokud budu chtít i nadále závodit, musím si to více hlídat a zbytečně se nepřepínat.

Štítky:

|

Zpět