Tatry tour 2011 - 30.7.2011 - Poprad, Starý Smokovec

Je pátek dopoledne a my vyrážíme na Slovensko. Jako doprovod se mnou tentokrát jede Ivo Prokeš a Petr Bělič. Předpověď počasí je nepříliš povzbudivá, ale snad se na nás usměje štěstí a deště nebude příliš. Cesta probíhá v pohodě, žádný velký provoz. Máme čas na dobrý oběd v Rožnově i na zastávku u Váhu, kde pozorujeme pľtníky. Naše cesta vede nejdříve do Starého Smokovce na prezentaci. Cestou po tatranské magistrále zjišťuji, že zítřejší sjezd bude třeba jet hodně opatrně. Je tady místy hodně zbytků ze stahování dřeva a také spousta naplavenin po deštích. Prezentace jde rychle a kolem šesté se ubytováváme v Popradu. Máme pro sebe pěknou, dřevem obloženou zahradní chatku s veškerým příslušenstvím. Paráda! Rychlá večeře ve městě, příprava věcí na ráno a po desáté do hajan.

V pět vstávám na první snídani a pohled z okna není vůbec povzbudivý. Šedá obloha a drobný déšť. Tohle vůbec nevypadá dobře. Rychle se najím a ještě na chvíli zaléhám. Situace se nemění ani v sedm, kdy definitivně vstávám. Jen ten déšť chvílemi sílí. Na teploměru je přijatelných 13°C, za těchto podmínek však nelze očekávat nějaké podstatné zvýšení teploty během dne. Během druhé snídaně tedy chystám mokrou a chladnou variantu oblečení. O tom, v čem nakonec vyrazím na trať, rozhodne až poslední hodina před startem.

Po osmé se balíme a vyrážíme do Smokovce. V této nadmořské výšce se k dešti ještě přidává mlha. Čekání na start je dlouhé. Z pochopitelných důvodů vynechávám rozjetí a jdu se projet jen krátce kolem těsně před startem. S blížící se desátou si stoupám do startovního koridoru. Nezdá se, že by nás letos bylo tolik, jako před dvěma lety, kdy jsem tady byl naposled. Škaredé počasí zřejmě hodně lidí odradilo. Těsně před startem se rozhoduji pro jízdu bez pláštěnky, kterou mám zatím na sobě. Rychle ji svlékám a strkám do zadní kapsy. Nechám si ji jako poslední záchranu, kdybych moc prochladl.
Je odstartováno. Opatrně sjíždíme z cílového kopečku a najíždíme na hlavní, směrem Štrbské Pleso. Peloton se natáhl a tak jedu ostře, abych se co nejrychleji dotáhl na čelo. Peloton hned z počátku nasadil ostré tempo. Vepředu se rodí první úniky. Ukrytý v čelní skupině vyjíždím celé stoupání, které je občas zpestřeno železničním přejezdem. Za chvíli mám pochopitelně v botách bazén a o ostatním oblečení ani nemluvím. Déšť spolu se sprchou od kol přede mnou dělá své. Naštěstí ve stoupání se člověk zahřeje.

Překvapivě rychle dojíždíme k odbočce na Štrbské Pleso. Na začátku sjezdu se snažím dostat co nejvíce dopředu, zájemců je však více, takže pár lidí před sebou mám. Všichni jedeme opatrně a necháváme si dost místa. I tak valíme dolů pěkně svižně. Peloton si ve velké rychlosti vytváří svůj vlastní déšť. Voda od zadních kol lítá výš a dál, takže se zdá, jakoby začalo více pršet. Zatím to jde dobře a nemám větší problémy. Oči na šťopkách, snažím se přes mokré a trochu zamlžené brýle odhalit včas blížící se problém. Konečně jsme v Podbanském, ještě ustát poslední prudkou levotočivou zatáčku. Začínám zase šlapat a je nejvyšší čas. Třes v rukou a tuhnoucí lícní svaly označují blížící se podchlazení. Musím se zahřát, rychle. Na čele jede vláček slušné tempo, připojuji se z boku a rychlou jízdou se snažím zahřát ztuhlé svaly. Stále se však jede mírně z kopečka, takže tepovce se moc nahoru nechce. Za Pribylinou se mě zdá, že přestalo pršet. Od kol ale stále stříká voda, což je vlastně totéž.

U podjezdu dálnice před Liptovským Peterem se čelo pelotonu rozhoduje špatně a vjíždí do protisměru. Než se nám podaří zastavit, jsou mezi pelotonem a vedoucím autem dvě svodidla a travnatý pás. Někdo se snaží vrátit, většina však volí krátkou cyklokrosovou vložku a překonává s kolem na ramenou nečekanou překážku. Mě se daří svodidla překonat v místě, kde jsou poměrně nízko. Krátký běh mě celkem zahřál. Naskakuji na kolo a balík se opět rychle spojuje. V Liptovském Hrádku je to jasné, neprší a silnice začíná osychat. Než dorazíme do Mikuláše, jedeme po suché silnici. Stále se jede ostré tempo a balík se natahuje. Průjezd Liptovským Mikulášem, sídlem mojí alma mater, je tedy rychlý.

Po výjezdu z města, kdy stále jedeme na suchu, míjíme Liptovskou Maru a blížíme se k prvnímu velkému stoupání na Huty. V mírném stoupání se snažím především zůstat v kontaktu s čelem. Je tady velká tlačenice, takže se občas trochu propadám. Konečně zatáčíme do leva a stoupáme první prudký úsek. Nastává selekce a já mám co dělat, abych se prodral mezi odpadlíky a neztratil kontakt. Daří se a tak první pasáž stoupání vyjíždím s čelem pelotonu. Jede se poměrně rychlé tempo, ale zatím je stíhám, i když musím jet naplno.

Ve střední pasáži je krátký sjezdík, malý odpočinek neuškodí. V závěrečné části se stále držím ve skupině, která se ale značně redukuje. Těsně pod vrcholem dostávám od doprovodu plnou flašku. Bohužel, už nám zase prší. První kapky se objevily už pod kopcem, na vrcholu jsme však zpět v dešti. Ve sjezdu k Hutům a pak do Zuberce jedeme opatrně, na silnici je dost vody a nikdo si tady nechce ustlat. Tempo skupiny je vlažné, svačíme. Kousek za Zubercem se zase začíná závodit a kopec pod Osobitou se jede v tempu. Vlaji na konci, ale držím se.

Sjíždíme do Oravice a dole velí Jakub zastávku na malou. Taky se mně už dost chce, zastavuji na prvním volném místě. Jakmile začnu, zvedám hlavu a koukám, že jsme si nevybrali zrovna nejlepší místo. Stojíme přímo proti termálnímu bazénu, kde je hlava na hlavě. Co už teď s tím? Rychle dokončit, naskočit na kolo a jede se dál. Pro návštěvníky termálů speciální "kulturní" vložka od účastníků Tatry tour 2011. Netřeba děkovat!

Bohužel někteří závodníci nectí pravidlo přestávky na malou, takže je musíme chvíli sjíždět. Kultura závodění tady nikdy nebyla na výši, co si pamatuji. Skupina se spojuje a valíme k polským hranicím. Za Vitanovou čekají kluci z mého doprovodu, ale nic od nich nechci, mám ještě jednu flašku plnou. Za to v Hladovce si dávám bacha, abych se vyhnul občerstvovačce, kde tradičně lítají kelímky, jak se je snaží závodníci chytit v jízdě. Těsně před hranicí se začíná předek trhat a rodí se únik. Nechci o to přijít a vydávám se za uprchlíky. Trvá to několik kilometrů a dost sil, ale ti co vydrželi vražedné tempo se sjíždějí. Koukám, že vepředu to vodí Jakub sem tam a snaží se vyprovokovat další únik. Zanedlouho se mu to daří a skupinka asi pěti lidí nám odjíždí. Nikomu se nechce ji stíhat a sám se na to už také necítím. Raději pošetřím síly.

Silnice se za chvíli láme a začínáme sjíždět do Zakopaneho. Na průjezd městem si dobře pamatuji, je to samá ostrá zatáčka a úzké silnice. Dávám si velkého majzla a městem projíždím blízko čela skupiny bez větších problémů. Naštěstí nikdo nechce závodit, všichni chtějí hlavně bezpečně projet. Konečně jsme venku z města. Stále drobně prší, jedeme svižně a začínáme zdolávat první stoupání směrem ke slovenským hranicím. Silnice je tady nová, krásný nový asfalt a tak to pěkně odsýpá. Začínají se mně tenčit zásoby pití, ale na dalším kopci by měli čekat kluci s bidonem. Skupina se ve stoupání opět redukuje a odpadávají jednotlivci. Krátké a rychlé klesání po prvním kopci a je tu druhé. V jeho druhé polovině na malém parkovišťátku dostávám plný bidon a odhazuji prázdné flašky. Kluci jsou přesní, právě jsem dopil.

Ještě chvilku stoupáme, konečně vrchol a jedeme dolů. Hlavně opatrně! Vlaju na konci skupiny a říkám si, nejdůležitější je v pořádku dojet dolů, nějakou tu díru už zalepím. Mokré serpentiny se mě letos už jednou nevyplatili, na Rampušákovi. Podařilo se, jsem v pořádku dole. Projíždíme Lysou Polanou a začínáme opět stoupat. Rychle do sebe ještě hážu tabletu s gelem. Tohle stoupání má krátké klesavé intermezzo. Když dorazíme na vrchol, do sedla Príslop, jsem trochu překvapen. Čekal jsem jej dál. Chytám od Petra poslední flašku a zatím co ostatní zpomalují u občerstvovačky, jako první se spouštím ze sjezdu. Tenhle sjezd mám rád. Je skoro rovný, žádné velké zatáčky a pěkný asfalt. Zalehávám za řídítka a za chvíli se řítím více jak sedmdesátkou dolů.

Po chvíli se otáčím a vidím skupinu hodně daleko za sebou. Nějak jim to nejede. V dolním šlapacím úseku rozjíždím tempo a za chvíli dojíždím nějakého poláka, za kterým jede doprovodná dodávka. Chytá se do háku, ale o spolupráci nejeví zájem. Valím tedy dál. Po dalších několika kilometrech v Bielé Vodě, dorážím odpadlíka z Kolokrámu. Připojuje se k nám a občas i šlápne vepředu. Ale zřejmě už toho má dost, takže to není moc slavné. Za Bielou vodou chvilku klesáme, ale v Tatranské kotlině zase začínáme mírně stoupat. Konečně je tu odbočka na tatranskou magistrálu.

Kopec se utahuje. Shazuji na malou a stále se snažím držet tempo. Po pás set metrech míjím svůj doprovod. Ivoš hlásí, že mám na skupinu asi dvacet vteřin. Za sebou mám už jen kluka z Kolokrámu. Ten to však rychle vzdává, že prý to nemá cenu. Já se ale nehodlám tak lehce vzdávat. Tenhle dojezd do kopce by mě měl vyhovovat. Do cíle je to necelých 15km a převážně mírně do kopce. To dám!

Vymáčknu do sebe poslední gel, nasazuji maximální úsilí a asi dva kiláky jedu co to dá. Ohlížím se. Vypadá to, že jsem se trochu vzdálil. To mě povzbudilo, takže nepolevuji a makám dál. Po dalších pár kilometrech, kde jsou občas i rychlejší mírné pasáže je to jasné. Skupina je daleko za mnou. Do cíle mě však zbývá skoro deset kilometrů. Musím vydržet!

Soustředím se jen na jedno, udržet maximální tempo a nic jiného nevnímám. Dojíždím někoho z Kolokrámu, ale jdu rychle před něj. Zanedlouho se začínám přibližovat ke dvojici závodníků. Sjíždím je docela rychle a po asi kilometru je dorážím. Když je předjíždím, poznávám Pavola Polievku. Zdravím jej, ale valím dál. Někdo se chytil ke mně do háku. Nezkoumám kdo a držím si své tempo. Poslední čtyři kiláky.

Je mi, jako bych dostával křídla. Necítím únavu a jen buším do pedálů. Při průjezdu Tatranskou Lomnicí jsem zřejmě ztratil chlapa z háku. Jedu sám. Ještě dva kiláky. Začínám věřit, že by to dnes mohlo vyjít, ale závod končí až na cílové pásce. Takže žádné rozjímání. Blížím se k metě posledního kilometru a dojíždím dalšího soupeře. Jdu před něj, ale chytá se do háku.

Konečně Starý Smokovec. Začínáme stoupat do cíle. Na vjezdu do městečka shazuji na malou a ohlížím se. Kromě kluka za sebou nikoho nevidím. Zbývá vystoupat ten cílový krpál a je to. V zatáčce před odbočkou na cílové stoupání mě soupeř předjíždí. Nehodlám s ním spurtovat. V tempu a za potlesku diváků to lámu do cíle. Pípne čip a z reproduktorů slyším svoje jméno. Je to doma!!!

Podáváme si ruku se soupeřem a už jsou tady kluci. Ještě jakoby v mlze ke mně pronikají jejich slova. Vypadá to, že jsem se umístil v první desítce. Pomalu mě dochází, že jsem asi dnes zajel životní výsledek. Není však času nazbyt, jsem totálně promočený a potřebuji rychle do sprchy, než prochladnu. Balíme se, kolo na střechu, pode mě deka na sedadlo a vyrážíme do penzionu.

Po sprše a dobrém jídle, které pro závodníky měli připravené v reastaurantu VESPER, jsem se opět začal cítit jako člověk. Vyhlášení vítězů proběhlo stále za mírného deště, ale my jsme si to vychutnali. Nemívám tak často příležitost stát na bedně vedle takových závodníků, jako je Jakub Svoboda. Jen mě trochu mrzelo, že nedorazil Pavol Polievka.

S Ivošem a Petrem jsme po večeři výsledek decentně, ale o to více radostně, oslavili. Dostal jsem také několik SMS gratulací. Za všechny moc děkuji!

V neděli jsme se v Popradu probouzeli do krásného slunečného rána a tak nám ani tak moc nevadilo, že zpáteční cesta nakonec téměř celá propršela. Díra v oblačnosti byla ten den pouze nad Popradem! Že by nějaké znamení z hůry? :-)))