Mamut tour - 14.5.2016 - Přerov

25.05.2016 18:47

Je sobota 14. května ráno a já se chystám na svůj letošní první cyklomaraton. Přerovský Mamut tour je klasika. Nádherná 212 km dlouhá trať situovaná do zvlněného terénu Moravské brány je korunována pěti náročnými kopci v Hostýnských vrších. Jen to počasí nás zlobí, točí se tady nějaká tlaková níže, takže občas prší. Na sobotu je však zatím slibováno protrhávání oblačnosti a jen ojedinělé srážky.

Ráno před startem situace zas tak růžově nevypadá, ale díval jsem se ráno ještě na modely a mělo by se to během dne vylepšovat. Před výstaviště mě ráno doprovází moji drazí matadoři – Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Ještě než stihneme najít místo k zaparkování, je tady Hanka, která se už v pláštěnce projíždí. Nedivím se, stále občas trochu kape. Avšak je poměrně teplo, kolem 13°C, ale zamračeno. Hanka se vypravila na Mamuta, ačkoli už prakticky závodně netrénuje. Má naději, v případě vítězství v ženské kategorii, na zisk sošky mamuta. Dnes by to měla být její maratonská derniéra. Držím jí palce.

Rychle se obouvám a vyjíždíme se s Hankou rozehřát za město. Je mokro a na silnici je ještě dost vody. Návleky na boty budou nezbytné. Stejně tak si nechám zadní blatníček, v kopcích bude mokro většinu dne. Vracíme se a před bránou se potkávám s Petrem Janoušem, který opět dělá Hance doprovod a fotografa. Startovní koridor se čtvrt hodiny před startem začíná rychle plnit. Rychlé poslední úpravy dresů, sundat vestu a kontrola obsahu kapes. Obvyklé předstartovní úkony. Jsem jako obvykle, před prvním maratonem sezóny, trochu více napjatý a nervózní. Vím, že se to po prvních desítkách kilometrů zlepší, a snažím se tomu moc nepoddávat.

Minuta do startu, podání ruky s Hankou a jedeme. V balíku to na tom mokru moc příjemné není, téměř permanentní sprcha. Usazuji se blízko čela pelotonu a hlídám si pozici. Úsek za Prosenicemi je letos v pohodě, rozlezlé kostky jsou minulostí a zůstal jen krátký úsek v Opatovicích. Kostky jsou však už skoro suché a tak je nepříjemný úsek rychle za námi.

První krátké stoupání v Pavlovicích se bez problémů držím v popředí, v závěru výšvihu kolem kostela se skupina natahuje a tak se proplétám blíže k čelu, do následného sjezdíku jen dobře. Silnice jsou stále mokré, sjezdy je třeba jezdit zvlášť opatrně s očima na šťopkách.

Svižným tempem se blížíme přes další brdky k Bystřici. Ve městě se musíme trochu proplétat provozem, zastavují nám sice dopravu, ale tak nešťastně, že to stojí i v našem směru, nezbývá než se protáhnout křižovatkou v protisměru. Ještě je třeba si dát pozor na mokré kostky na náměstí a vyjíždíme směrem Chvalčov vstříc prvnímu stoupání na Tesák.

 V lese je stále hodně mokro a taky místy leží na silnici zbytky z odkvetlých stromů. Vjíždíme do mlžného lesa. Mám už hodně zastříkané brýle, ale jak se je snažím utřít, tak to jen zhorším. Okamžitě se zamlží a koukám jak z ponorky. Dávám si je tedy až na špičku nosu, abych přes ně viděl na silnici a doufám, že se během stoupání odmlží. Do sjezdu je budu potřebovat. Závěr se jede už docela svižně, zatím stíhám a do sjezdu najíždím společně s první skupinou. Brýle se naštěstí odmlžili.

Vypadá to, že je před námi nějaký únik, protože na prémii se nespurtovalo. V sevřené skupině vyjíždíme krátké stoupání na Troják, kousek před vrcholem mě Pavel podává flašku. Rychle ji dávám do držáku a opatrně se proplétám kolem občerstvovačky. Občas tady bývají v balíku strkanice, ať se jen proboha k žádné nepřipletu. Banány jsou pochytané a rozjíždíme první sjezd do Kašavy. Silnice jsou ještě hodně mokré a tak se jede opatrně. Někteří až moc, raději je rychle předjíždím.

Vedoucí skupina se zatím drží hodně pohromadě a jede se svižně. Krátký výšvih před Lukovem je rychle za námi a svištíme skoro osmdesátkou dolů. Tady si to už můžeme dovolit, silnice je suchá. Ještě přeskočit pár brdků a je tu Fryšták. Ten se opět objíždí přes Horní ves. Ve městě to ještě jde, ale ta spojovačka mezi poli je samá díra. Jet tohle ve skupině je mírně řečeno o ústa. Nerozumím tomu, proč nemůžeme jezdit, tak jak se jezdilo dříve, přes město? Tohle řešení je leda tak pro někoho pohodlné, ale rozhodně ne bezpečné pro nás! Letos je tady navíc hodně mokro a spousta kaluží je plná vody, takže není dopředu jasné, jak jsou hluboké. Skupina se naštěstí trochu natahuje, ale i tak projíždím jen se štěstím a nadávám jak špaček.

Konečně Lukoveček, rychle se připojuji do skupiny a snažím se získat co nejlepší pozici, než se najede do stoupání na Hadovnu. Silnička je to úzká, tak ať si pak nemusím moc sjíždět. V začátku stoupání se jede opět docela svižně, ale mám dobrou pozici, takže se držím v závěsu za čelní skupinou a bez potíží vyjíždím až na vrchol. Opět se nespurtuje, asi opravdu před sebou máme nějaký únik.

Sjezd do Rusavy bude opět plný zbytků z těžby dřeva a někde bude i bláto. Letos je navíc mokro, takže hodně opatrně. Je to nakonec lepší, než jsem čekal. Mokro a bláto sice je, ale není to nic hrozného. Stačí si dávat pozor a jet soustředěně. I tak se peloton natahuje a v Rusavě se první kilometr na silnici dotahuji do čela. Moc času nemám, za chvíli je odbočka k dalšímu stoupání na Grapy. Tam se bude opět tvrdit muzika.

Zatím se jede pro mě bezpečné tempo, dokonce se před odbočkou na úzkou silničku mezi domy trochu posouvám dopředu. První prudký úsek kolem chat zvládám se skupinou, zatím to není žádná vražda. Jenže v prvním výšvihu na louce už se přece jen skupina natahuje a chytám menšího odlepa. Jedu hranu a snažím se udržet odstup v rozumných mezích a mít čelo stále v dohledu. Jako obvykle to dost bolí, ale daří se. Ve střední zvlněné pasáži se stále držím na dohled, na čelo jsem ztratil asi sto metrů. To bych měl ve sjezdu pohodlně zlikvidovat.

Vylámu poslední výšvih a rozjíždím to do sjezdu k Bystřici. Silnice je místy ještě trochu vlhká, ale mám ji pro sebe, takže bez potíží zkracuji odstup od skupiny. Jsme v Bystřici a ostře točíme doleva na Slavkov. Krátké stoupání jede skupina dost ostře, snažím se moc nezaostat, ale mám nahoře Pavla s flaškou. Budu muset trochu zpomalit a vzít si ji. Jenže jsem nějaký roztěkaný, nesoustředím se a flaška mě při strkání do držáku padá z ruky. Asi jsem si do ní kopl kolenem. Průšvih! Co teď! V poslední chvíli zahlídnu, že Eda, který mě fotí, má u nohou položenou náhradní. Volám: „Edo!“ Naštěstí bleskově chápe, rychle se shýbá a na poslední chvíli mě bidon podává. Uuuuf, to bylo o fous!

Jenže tenhle logistický problém mě stál pár vteřin. Už mám zase na skupinu zásek více jak sto metrů. Rychle to rozjíždím a ve sjezdících k Chomýži si pomalu skupinu dojíždím. Ovšem tady se jede ostře, že by se spurtovalo na rychlostní prémii u pomníčku? Měl jsem za to, že je někdo před námi. Jenže až do Prusinovic k bufetu se jedou prdy, a tak vlaji jako na gumě za skupinou.

Na bufetu se tradičně občerstvuje, konečně se dotahuji. Ve stoupání k Dřevohosticím pak konečně vidím důvod spěchu, před námi je odjetá dvojička, ale stahujeme je. Předpokládám, že to jsou závodníci z krátké trati. Za chvíli se budou dělit tratě a krátká to bude mít něco málo přes třicet kilometrů do cíle. Pochopitelně si tedy nechtějí nechat únik moc ujet.

Krásný nový asfalt je ve sjezdu do Dřevohostic vystřídaný starou hrbaticí, dávám si pozor na díry. Ještě nás krátce natřepou kostky na výjezdu z města a jsme venku.

Přes brdky se rychle blížíme k rozdělení tratí, které je v kopci za Prusinovicemi. Ještě poslední výšvih v Prusinovicích a kousek za vesnicí se dělí trati. Na křižovatce my z dlouhé točíme doprava z kopce na Radotín. Na dlouhou nás odbočuje necelá dvacítka. Přes Soběchleby se začínáme opět blížit k Hostýnským vrchům. Za Dolními Nětčicemi čelo skupiny najednou zrychluje. Byl jsem zrovna na špici a tak jsem ten nástup zachytil dost pozdě a chytám v mírném stoupání ztrátu. Musím si to pak v následující pasáži sjíždět, ale skupina pak přece jen opět zvolnila. Na výjezdu z Býškovic si konečně do skupiny opět dojíždím. Je tady trochu blázinec. Motají se tady doprovodná auta a navíc je silnice rozkopaná. No v prvním brdku za vesnici, se konečně dovážím do skupiny.

Do začátku stoupání na Tesák od Rajnochovic se tempo skupiny už moc nemění. Jede se svižně, ale žádný další nástup se nekoná. Bez problémů akceptuji tempo skupiny v první polovině stoupání, ale za studánkou na posledním prudkém kilometru se tempo na špici zvyšuje, takže začínám trochu ztrácet. Držím se zuby nehty, ale tentokrát se bude na čele spurtovat o prémii, musím se pokusit udržet rozumný odstup. Poslední dvoustovku jedu ze sedla. V okamžiku, kdy se na čele spurtuje o horskou prémii, projíždím metou 100m do HP. To je dobré znamení, ztrátu bych si měl v následujícím sjezdu dojet.

Sjezd z Tesáku jde dobře a v dolní pasáži se dovážím do vedoucí skupiny. Dnes podruhé vyjíždíme krátké stoupání na Troják, kde opět dostávám plnou flašku od Pavla. Ještě stačím krátce poděkovat Edovi za rychlou reakci na předchozí předávce a jedeme dnes podruhé sjezd z Trojáku. Už je skoro suchý. Dole odbočujeme na Ratiboř. Tempo redukované skupiny je svižné, není nás více jak patnáct. Trochu jsme na Tesáku prořídli. Střídáme se na špici a blížíme se do Kateřinic pod poslední velké stoupání. Mám pocit, že se k nám během průjezdu vesnicí připojilo pár odpadlíků.

Hned na prvním prudkém výšvihu na výjezdu z Kateřinic se začíná na čele skupiny závodit. Asi šest závodníků se nám začíná vzdalovat. Přebírám iniciativu a snažím se je v první půli stoupání neztratit z dohledu. Jenže v nejprudší pasáži na louce už to tlačím na sílu a čelo se nám definitivně vzdaluje. Zbývající polovinu stoupání se snažím držet vysoké tempo. Kolem mě je dost lidí, máme na to udělat slušnější gruppeto.

Konečně je poslední výšvih za námi a spouštíme se do prudkého sjezdu přes Lázy. Nahoře nás ještě motorkář varuje před rozbitou horní částí. Znám to tady a tak se do toho vrhám jako první. Na široké silnici v závěru sjezdu pak před sebe pouštím ostatní. Dole se rozhlížím po naší skupince, je nás šest. To je dost, abychom dokázali rozumně spolupracovat. Je tady také můj největší soupeř z minulých let Bedřich Průcha. Sice má jiné kolo, než míval, ale poznávám jej. Koukám, že má už dlouho oba držáky na láhve prázdné, a navíc se mu oba kývají. Jsou ve šroubech uvolněné. Vůbec nechápu, jak pije! V cíli se mně Bedřich svěřil, že vezl bidon pod dresem na břiše. Úžasné! S takovým hendikepem zajel skvěle.

Rychle stavíme lajnu a rozjíždíme více-méně kolotoč. Budeme to teď mít nazpátek proti větru, je třeba maximálně spolupracovat. Přes Kelč se začínáme blížit k předposlednímu stoupání na Maleník. Znám to tady jak své boty a snažím se toho využít v náš prospěch. V Malhoticích na výjezdu mě čekají kluci a dostávám od Pavla poslední plnou flašku. Nahoře na kopci je také poslední bufet, kde občerstvují ostatní. Ve sjezdu se jim snažím naznačit, že v Opatovicích nás čeká kros přes překopy. Ne všichni pochopili, v silném větru je špatně slyšet, takže přes první překop je maličko zmatek, než všichni pochopí, že musíme tudy. Sám bych byl také překvapený, ale byl jsem tady před dvěma týdny, takže mě ten kros nepřekvapuje.

Další krosy nás čekají v Paršovicích. Tam už se řítím na čele, abych ostatním ukazoval cestu. Stejně tak se z čela pouštím do stoupáku na Maleník. V druhé půli se na čele střídáme s Pavlem Gondou. Držíme vysoké tempo a společně dojíždíme na vrchol a valíme do sjezdu k Týnu. Některé pasáže jsou už hodně rozbité, naštěstí to tady znám a vybírám si sjízdnější stopu.

Za Týnem se formujeme do lajny. Koukám, že jsme zůstali jen tři. Já, Pavel a Bedřich. Rovinou kolem Bečvy se blížíme k poslednímu kopci na Hlinsko. Snažíme se jet, co to dá. Teď už nechceme, aby nás někdo zezadu sjížděl. Konečně vrchol. Máme to sice více méně z kopce, ale bude důležité udržet vysoké tempo v tom nepříjemném severáku. Až do Prosenic ho budeme mít téměř stále zepředu.

Jenže pod kopcem kousek před Radslavicemi Pavel hlásí, že nás sjíždějí. Nechce se mě věřit. Vesnici a kostkový úsek odtáhnu na špici a pak se odpojuji a krátce ohlížím. Opravdu, za námi se dotahuje malá skupinka. Proboha, kde se tady vzali? Vůbec to nechápu, jenže na přemítání není čas. Opět se vytahuji na čelo a tlačím poslední úsek proti větru do Prosenic.

Snažím se rychle proplést přes dědinu, ale za druhou prudkou zatáčkou vidím, že se k nám už docvakli. Na výjezdu z vesnice se dostáváme po větru, rozjíždím špici na maximum. Do spurtu nepůjdu, musím jet na max. a pokusit se je utahat.

Jenže v půli úseku před oborou se kolem mě přežene dvojice, co nás dojela. Jsou moc rychlí, to nedám. Vzápětí se za nimi osamoceně vydává i Pavel. Stále to nevzdávám, Bedřich je ještě za mnou a toho si potřebuji pohlídat. Musím to zkusit dotáhnout ze špice až do cílové rovinky a tam ho před sebe nepustit.

Konečně jsem v lese a dostávám se z bočního větru. Okamžitě se zvedám a rozjíždím tempo. Nechci se ohlížet a ztrácet čas. Jedu prostě naplno, hlava nehlava. Vjíždím do města, poslední kilometr a jsem stále vepředu. Zatáčka u policajtů a nájezd do poslední dvoustovky. Čekám, kdy se na mé úrovni objeví Bedřich, ale stále nic. Nenechávám to však náhodě a jedu hranu. Na cílové čáře sotva točím nohama. Jsem v cíli! Nemůžu tomu uvěřit, ale Bedřich zůstal za mnou. Takhle dramatický závěr závodu jsem tady v Přerově už dlouho nezažil. To bylo neskutečné! Musím především pochválit svoje nohy, podržely mě až do cíle!

K mému překvapení byl lídrem skupinky, která nás dojela v Prosenicích, Roman Broniš. Překvapilo mě, že borec s takovou výkonností zůstal vzadu, ale pak mě bylo řečeno, že dělá domestika Pavlovi Popiolkovi, čímž se to vysvětlilo. Nicméně, moc tomu nerozumím. Závodník s jeho výkonností by měl reálnou šanci na celkové umístění. Navíc to bylo zbytečné, Pavel Popiolek měl v cíli na druhého v kategorii náskok tři čtvrtě hodiny. To je o armádu parníků!

Copak já! Mě se podařilo uhájit druhé místo, což mě nesmírně těší. Romana bych stejně v přímém souboji neporazil. Na celou situaci tedy nejvíce doplatil Bedřich, neboť s Romanem se dopředu dotáhl také Jirka Zárybnický, který pak Bedřicha v závěru přespurtoval. Což jsem se dozvěděl až v cíli.

Můj osobní názor na tyto tzv. týmové hrátky na amatérských maratonech je léta stejný. Jaký to má význam, když jeden tým závodí proti ostatním maratoncům – jednotlivcům? Jen jim tím kazí zábavu. Nedivím se, že to některé maratonce nebaví a je to jedna z příčin, proč už maratony nejezdí. Vždy jsem měl za to, že maratony jsou taková masová zábava pro amatéry. Koneckonců, za to si přece platíme startovné. Jenže když se z toho začne dělat prestižní záležitost (prize money, kolony doprovodných vozidel, profíci v pelotonu)? Myslím, že je to jedna z věcí, které odradí hodně lidí a pak není divu, že počty účastníků maratonů mají klesající tendenci. No, třeba se mýlím a maratonské závody ještě čeká renesance. Moc bych jim to přál a nejen kvůli sobě!

Avšak zanechme planých úvah, jak to vlastně v naší kategorii dopadlo? Vyhrál s přehledem Roman BRONIŠ. S odstupem 29 vteřin jsem dorazil do cíle já. Na třetím místě sedm vteřin za mnou dojel Jirka ZÁRYBNICKÝ, který nechal čtyři vteřiny za sebou Bedřicha PRŮCHU. Jak vidno, naše kategorie byla pěkně našlapaná a to zde letos chyběl loňský vítěz Petr Zahrádka. Soupeřům blahopřeji ke skvělým výkonům a těším se, že změříme síly na dalších závodech. Ještě jednou se omlouvám, že jsem nestihl bednu a moje místo je tedy na fotce prázdné.

Hanka nakonec zajela dobře a podařilo se jí, po velkém boji především sama se sebou, uhájit první místo v ženské kategorii, i když to bylo až do konce hodně napínavé. Svou soupeřku Lenku Bartošovou předstihla o necelých deset minut. Ze své zřejmě poslední účasti si tak odváží Mamuta. Velká gratulace!!!

Co se týče organizace závodu, zde téměř není co vytknout. Organizátoři z Myko Cycles Přerov odvedli vynikající práci. Podle mého názoru mají dnes jednu z nejkrásnějších maratonských tratí, která téměř nemá hluchá místa. Také v zázemí závodu vše klapalo a letos bylo i velké pódium s živou hudbou. Organizátorům posílám svůj obdiv a velké poděkování. Doufám, že je nižší účast závodníků neodradí od pořádání závodu v dalších letech. Byla by to velká škoda.

Co mě spíš mrzí je poměrně nízký zájem závodníků. Vím, že počasí nebylo zrovna ukázkové, ale zase taková vražda to nebyla. Tento týden jsem v časopise četl medailonek paní Elišky Junkové. Moc se mně líbí její krédo, které bylo ve zmíněném článku otištěné: „závod se jede za každého počasí“.

Nakonec velké díky svému doprovodu, kluci jako obvykle skvěle zvládli všechny předávky a Eda navíc fotil, takže je k dispozici i pár fotek do fotogalerie. Za fotky děkuji také Petru Janoušovi.

Finální výsledkový servis:

Odkazy na další fotogalerie lze nalézt přímo na stránkách závodu.

Štítky:

| |

Zpět