Krušnoton - 13.8.2016 - Teplice

Opět po roce nás vítají Teplice. S pátečním podvečerem bereme ubytování v Hotelu Green House, kde nás ale bohužel nečeká zabukované podkrovní apartmá, ale jen malý pokoj, do kterého se v pěti vejdeme jen tak-tak. Do podkroví zateklo po nedávných přívalových deštích, takže je neobyvatelné. Pro nás je to takové malé déjà vu, něco podobného se nám loni tady stalo, jen v jiném penzionu. Co teď naděláme, hlavně že máme kam složit hlavu.

Na letošní ročník Krušnotonu jsme vyrazili v opravdu silné sestavě.  Dospělou část týmu, Petra Běliče a Irenu Prokešovou, doplňují dva nezletilci Barča Prokešová a Tomáš Mrázek. Mám super tým a tedy docela velkou motivaci zajet zítra pořádný výsledek, konečně!

V noci popršelo, po šesté ráno vyrážím na kolo na ještě neoschlé silnice. Je však celkem teplo, kolem 16°C a oblačnost se protrhává. Tohle je typické. Podobné počasí, kdy je dopoledne nevlídno a na odpoledne se udělá hezky, jsem v Teplicích zažil několikrát.

Na startu se schází odvážlivci, pro které je maraton výzvou a brutální trať Krušnotonu jí bezesporu je. Zdravím se s Jirkou Zárybnickým, kterému to letos jezdí skvěle, a já doufám, že si to na trati dnes rozdáme. Poslední dobou se mně lepí smůla na paty, ale místní trať mě sedí a měl bych mít předpoklady prodat tady svou výkonnost. Zatím jsem při svých pěti předchozích startech neodcházel s prázdnou.

Startujeme v sedm do mlhavého rána. Start dlouhé trati je v Teplicích zorganizovaný ukázkově. Městem projíždíme vycházkovým tempem za autem a ostrý start je až za městem. Letos se v prvních desítkách kilometrů maličko blázní na špici. Pro mě je to trochu nepochopitelné, nejedeme závod na sto kiláků. Sjíždět samostatné úniky mě přijde naprosto zbytečné. Jak se blížíme pod první stoupání na Neznabohy, situace se uklidňuje a první kopec jako vždy prosívá čelo závodu.

Následující sjezd nemám moc rád, místy je to hodně hrbaté, ale je třeba jet rychle, aby člověk nechytil moc velkou díru. V závěru sjezdu mám divné pocity od zadního kola, jako by nedrželo v zatáčkách. Že by opět defekt? Na to guma nevypadá, asi se mně jen něco zdá.

Konečně konec sjezdu a najíždíme na hlavní silnici. Stále je poměrně mokro a místy jsou i větší kaluže. Chvíle uklidnění a najíždíme do dalšího stoupání na Sněžník. Po pár stovkách metrů na výjezdu z města ke mně přijíždí Patrik Swaczyna a říká: „Lítá Ti zadní kolo!“ Rychlý pohled dozadu a fakt, na zadním kole mám osmu jak Brno. Vzápětí na to se ozývá ostré „Pink!“ a vpravo od cesty něco zašustí v křoví. Ani nemusím hádat, právě jsem přišel o drát v zadním kole. No nazdar! Jenže navzdory tomu, prohnutí ráfku není tak velké, aby kolo třelo o zadní stavbu.

Zvedám hlavu a doprčic! Řeším kolo a čelo mě začíná rychle ujíždět! Zapínám forsáž a kličkuji mezi odpadlíky. Jenže skupina už je odskočená a jede pěkně. Pokračuji tedy sám a na vrchol Sněžníku přijíždím se ztrátou. Nejen, že stále nechápu, jak bez drátu v zadním výpletu můžu pokračovat, ještě si musím sjíždět čelo. Naštěstí Patrik zůstal také trochu zpět a společně se v horní rovinaté pasáži dovážíme dopředu.

Čeká nás další sjezd a já se docela děsím, co bude dělat zadní výplet. Jenže nemám jinou možnost, náhradní výplet je v doprovodném autě, které na mě čeká na Nakléřově. Musím se pokusit tam dojet. Úvodní serpentýny sjezdu jsou mokré, jede se tedy opatrně, což mně vyhovuje. Jenže závěr je poměrně rovně a místy se jede sedmdesát. Jedu jak na jehlách a stále čekám nějakou zradu od zadního kola. V zatáčkách nedrží stopu, s tím se nějak poperu, ale kdyby se mně teď zablokovalo, nevím, co bych si počal. Asi nic. :-(

To bychom měli, jsem dole a zatím bez ztráty kytičky. Teď už jen vyškrábat se na průsmyk. Zpočátku to jakž-takž jde, ale v půli stoupání začínám za čelem znatelně zaostávat a ačkoli jedu podlahu, kolo jakoby ztěžklo. Závěrečný prudký úsek už tlačím z posledních sil a mám pocit, jako bych jel na těžkém zimákovi. Čelo závodu je definitivně v tahu, beru si flašku od Ireny a Petrovi melduji instrukce k výměně zadního kola. Mají auto stát kousek vedle, nechci ztrácet čas čekáním. Jedu dál. Musejí mě předjet a na vhodném místě na mě počkat.

Pochopili a po pár kilometrech na mě čekají na otevřeném vrcholovém úseku. Daří se mě výplet vyměnit ještě před příjezdem druhé skupiny, takže mám chvilku čas odskočit si na malou. Mám dobrý výhled za sebe a skupinu už čekám. Čítá tak osm lidí a je tady i Patrik. Skupina se jakž-takž snaží spolupracovat a zakrátko najíždíme na sjezd. Letos je to tady lepší, jedeme po úplně novém asfaltu, po dírách z loňských ročníků ani památky.

Před Krupkou se k nám dotahují další závodníci a skupina se rozrůstá. Je tady Roman Broniš, Pavel Popiolek a i Pavel Kuda. Jsem napjatý, jak mě to po těch problémech pojede v kopcích. S původním výpletem jsem pozbyl i kazetu s 27 zubovým pastorkem. Na náhradním výpletu mám největší pastorek jen s 25 zuby, v prudkých pasážích to bude trápení.

Je tu Krupka a zakrátko najíždíme do stoupání na obávanou Komáří hůrku. Úvodní strmá pasáž se mně v závěru pěkně zajídá, ale v lese se rozjíždím a bez problémů se držím s čelem skupiny. Na vrchol dojíždíme v redukovaném počtu, ze známých tváří chybí Pavel Kuda a Roman Broniš. (Později jsem slyšel od Pavla, že Roman to zabalil už pod kopcem, byl po nemoci a necítil se dobře). Vrcholová pasáž je proti větru a tak se snažíme střídat. Na Cínovci chytám bidon od Irči a i ostatní zajíždějí k bufetu. Frčíme dolů po suché silnici do Dubí, v půli sjezdu projíždíme stavbou, ještě že je skoro sucho.

Krátké intermezzo po hlavní silnici k Hrobu využíváme na doplnění energie a přípravu na další stoupání k Novému městu. Tohle tempové stoupání s průměrem kolem 9% nebývá problém. Vyjíždím ho bez problémů s čelem skupiny. Opět nás maličko ubylo. Sjíždíme se do malé skupinky a užíváme si poprvé úsek před nádrží Fláje. Na občerstvovačce někteří stavějí, zatím je tady volno, v druhém kole už to bude narvané. Já mám tým až u hráze, kde chytám bidon od Irči. Ještě poslední brdky za hrází, kde je ale pěkný asfalt a dobře to jede. No a pak následuje cyklistická nirvána, nádherný vlásenkový sjezd do Litvínova. Dle svých zvyklostí najíždím z první pozice a opět si jej neskutečně užívám. Je tam sice ještě pár mokrých míst, ale jinak paráda.

Za kruháčem ve městě se sjíždíme a kluci maličko hudrují, že jsem to moc pral. Vysvětluji, že to mám už najeté a tak si to chci užít. Máme chvilku klidu před posledním krpálem na Dlouhou louku a tak se odpočívá a vykecává. Do stoupání si najíždím na čele a snažím se jet si své tempo, které mě vyhovuje. První půlka stoupání má příjemný sklon, ale v závěru se kopec začíná utahovat a jde do tuhého. Skupina se natahuje a já jim maličko odjíždím. Musím si jet svoje tempo, také s ohledem na to, že mě chybí nejlehčí pastorek. Obzvláště těžké partie v závěru jezdím ze sedla. Konečně je tady vrchol. Kluci mě dojíždějí a zůstali jsme jen ve čtyřech. Pavel Poliolek, Patrik Swaczyna, německý závodník Franz Ehm a moje maličkost.

Úsek přejezdu z Dlouhé louky k hřebenovce na Fláje moc nemám rád. Silnice má dost hrbatý asfalt. Je to paradoxní, protože právě na tomhle úseku jsou moc pěkné výhledy. Jenže, když jedete závod, tak na koukání kolem moc času nezbývá. I když, to že jedeme krásnou krajinou, zaznamenávám. Střídáme se na špici a po nájezdu na hřebenovku začínáme potkávat jednotlivce z krátké trati. Jedeme stále poměrně svižně a spolupracujeme. Druhý průjezd kolem bufetu je letmý, ten je stejně v obležení jezdců z krátké. Závěrečná předávka flašky u hráze proběhne také v pořádku a pak mě kluci kolegiálně pouštějí do čela na druhý sjezd do Litvínova.

Divokou jízdu dolů si zdá se tentokrát užili všichni, usuzuji podle nadšených komentářů Franze Ehma v Litvínově. Stále jedeme ve čtyřech, ale už v Litvínově dojíždíme prvního odpadlíka, který se k nám připojuje. Chvilku klidu prokecám s Patrikem. Jeho cesta k cyklistice byla rozhodně zajímavá. Vždy mě fascinuje, jaké motivace dokáží člověku v životě naprosto zpřeházet priority a posunout jej někam jinam např. směrem k cyklistice.

Konečně Lom a odbočka doprava. První část objezdu Bíliny je fajn, po pěkném asfaltu pěkně odsýpá, jen trochu vadí pravý bočák. Stále dobře spolupracujeme a občas sebereme odpadlíka z čela. Co se mě vždy zajídá je úsek před posledním bufetem v Braňanech, kde je to drbačka po rozbitých a hrbatých silnicích. Není to příliš dlouhý úsek, ale po těch těžkých horských kilometrech, co už máme dnes v těle, je to vždycky opruz.

Konečně nás nenápadný sjezdík přivádí k začátku stoupání na Lukov. Kopec je zpočátku mírný, ale já vím, že se pak bude utahovat. Vysunuji se na čelo a rozjíždím tempo. Rozhodně nehodlám dojet v poklidu se skupinou až do cíle. Plán je jasný. Pokusit se skupinu maximálně zredukovat, případně z ní sólo odjet. Dostávám se do tempa a jedu hranu. Je vydám zákaz ohlížení, až na vrcholu!

Ve střední pasáži dojíždím Karla Soušku, který toho má evidentně plné kecky. Stíhám na něj houknout pozdrav a zakusuji se do dalšího výšvihu. Ne nadarmo přezdívám Lukov – schody do nebe. Stoupání se tady několikrát prudce mění. Konečně se blíží plochý vrchol za vesnicí. U cedule se ohlížím, ale sto metrů za mnou je prázdno. Super!

Krátký sjezdík lesem znám jako své boty, ještě předjet nějakého osamělého cyklistu a je tu Milešov. Teď hlavně pozorně! Za ostrou pravou u hospody rychle shodit na malou, vzápětí se odbočuje vlevo o 180° přímo do kopce. Perfektně to trefuji a v kopci okamžitě nabíhám na plné obrátky. Úsek před vjezdem do lesa je dlouhý a prudký. U lesa se otáčím. Vypadá to dobře. Za sebou mám zřejmě jen jednoho pronásledovatele tak cca 150-200 metrů.

V lese stoupání povoluje, stále jedu naplno a vyhlížím značku poslední tisícovky. Na posledním kilometru se kopec několikrát zase utahuje a já už začínám jet na výpary. Posledních pár stovek metrů vytlačím opravdu z posledních sil. Konečně vrchol a do cíle 20 kilometrů.

Sjezd do Kostomlat mám najetý, to jede samo, zbývá vydržet těch patnáct rovinatých kiláků. Fouká nepříjemný levý bočák, ale cíl je blízko. Zezadu se ke mně nikdo neblíží. Držím vysoké tempo a ukrajuji poslední kilometry. Na příjezdu do Teplic už vím, že náskok je dostatečný, takže poslední dva kilometry jedu v poklidu. Projíždím cílem, kde na mě čeká můj skvělý tým!

Závod jsem zvládl v čase 8:20:13 na celkovém 13. místě. V kategorii na mě bohužel zbyla nepopulární brambora. Ovšem vzhledem k technickým problémům, které mě postihly se zadním kolem, to zase tak špatný výsledek není. Naši kategorii vyhrál skvěle rozjetý Jirka ZÁRYBNICKÝ, který si navíc dojel pro celkové čtvrté místo. Druhé místo si vyjel Bedřich Průcha a třetí místo patří Danielu Pápežovi. Soupeřům posílám velkou gratulaci!

Velké poděkování posílám organizátorům závodu! Je fajn, že drží standard. Jejich maratonská trať je parádní, má odpovídající parametry a vede krásnou krajinou. Letos byla opět skvěle zabezpečená a označená, i když já už bych na ní trefil snad i poslepu. Letos jsem v zázemí zaslechl názor, že je dlouhá trať moc těžká. Já říkám, zaplať bůh, že je tak těžká. Lehkých tratí je na všelijakých rádoby maratonech jako máku. Buďme vděční, že je ještě dnes někdo ochotný takové tratě stavět a zabezpečit pro závod. Organizátorům přeji, aby ten vysoký standard drželi nadále a pokud to jen trochu půjde, příští rok zase určitě přijedu se pořádně vytrápit.

V té souvislosti mě napadlo, jak je to vlastně s účastí na dlouhé trati vzhledem k věku a výsledek mě ani tak nepřekvapil. Kategorie mužů 40-49 let je s přehledem nejpočetnější. Z celkového počtu 110 klasifikovaných závodníků na dlouhé trati bylo 43 procent z naší kategorie. Podrobný rozpad viz přiložený obrázek.

Závěrem velké poděkování mému doprovodnému týmu. Všechno zvládli skvěle, včetně neplánované opravy kola na trati. Tomáš navíc všechno pohotově zachytil, takže všechny důležité momenty jsou v přiložené fotogalerii. Ty prapodivné žluté „struktury“ v kufru auta jsou „Mimoni“, sádrové figury zakoupené na Cínovci. Velké poděkování také patří Ivošovi a firmě BarčaTrans za zapůjčení doprovodného auta. Moc a moc děkuji!

A jak to vlastně dopadlo se zadním kolem? Špatně, je na odpis. Poškozený výplet by se ještě dal vyměnit, ale prasklý ráfek to už nerozchodí. Po šesti sezónách tenhle výplet prostě končí, oprava by byla příliš drahá. Raději se pro příští sezónu podívám po nějakém novém. Osobně můžu mluvit o velkém štěstí, že jsem na takto zničeném výpletu bez pádu ujel nějakých 30 kilometrů. Můj strážný anděl se v sobotu měl co ohánět. Také jemu posílám své poděkování!

Poslední poděkování patří fanouškům, kteří sledovali závod on-line na webu a neviděli moje jméno v průběžných výsledcích. Přesto drželi place až do konce.

Výsledkový servis:

• výsledky 250 km – celkové
• výsledky 250 km – kategorie
• výsledky Giro Lanutti muži
• můj záznam z Polaru
• fotogalerie Tomáš Mrázek, Irena Prokešová