K 24 - Újezd u Brna - 22.-23.6.2012

Po loňském úspěchu na 24-hodinovce K24, kterou pravidelně pořádá SHM Klub Újezd u Brna, kdy se mě podařilo zajet nový rekord závodu 766,8 km, jsem se rozhodl ještě jednou zkusit štěstí a zaútočit na další rekord trati. Doufal jsem, že za dobrých podmínek lze na této trati zajet i 800 km. Stále jsem o tom přesvědčen, i když mě se to tentokrát nepodařilo, ale o tom dále.

Zato se mě podařilo získat na svou stranu Hanku Ebertovou. Ačkoli je v rehabilitaci po operaci pravého kolene, přijela mě podpořit a přiložit pomocnou ruku v doprovodném týmu. Jak se později ukázalo v průběhu závodu, byla klíčovým hráčem v doprovodném týmu a bez ní bych stěží závod vůbec dokončil.

Od mého spolehlivého sponzora BarčaTrans, jsem měl k dispozici skříňovou dodávku a přístřešek, takže zázemí pro doprovodný tým téměř ideální. Bohužel se nám ale nepodařilo umístit zázemí týmu na místo, kde jsme stáli loni a museli jsme se smířit s místem, které bylo daleko od místa startu, ale především mimo silnici a téměř na výjezdu z města. Což nebylo zrovna ideální.

Počasí slibovalo téměř bezvadné podmínky a nakonec se téměř do puntíku vyplnilo. Jediná potíž byl západní vítr, který ale foukal jen v pátek odpoledne a s příchodem noci se uklidnil. Sobotní dopoledne bylo téměř bezvětří a slabý východní vítr se zvedl až po poledni. Denní i noční teploty byly příjemné a obešli jsme se i bez deště.

Na startu se sešlo opět početné startovní pole, potkal jsem zde loňského druhého muže Petra Hrubeše z Vinohradských šlapek a také třetího Zdeňka Gregora z Roztok. Ještě než jsme vyrazili na trať, tak jsem se dozvěděl, že na startu je také Standa Komárek z Brna, který si brousí zuby na celkové umístění.

Hned po výjezdu z Újezda jsem se přemístil na čelo pelotonu a snažil jsem se hned od začátku udávat tempo. Po prvním kole se mnou zůstalo jen několik odvážlivců, ale postupně se odpojovali a na konci třetího kola jsme zůstali se Standou Komárkem sami dva. Standa byl v těch prvních třech kolech také jediný, který se snažil spolupracovat a párkrát mě odstřídal na špici. Na výjezdu do třetího kola jsem už byl sám. Později jsem se od Standy dozvěděl, že měl problém s předávkou u svého doprovodu a musel zastavit.

Ve vysokém tempu jsem objel další dva okruhy. Na začátku šestého jsem se poprvé zastavil, abych si nabral proviant. Tento okruh se mně stal záhy osudným. Na výjezdu z Blučiny byl za mostem přes řeku opravený asi 400 m dlouhý úsek silnice. Jak už to bývá u podobně čerstvě opravených okresek, na vozovce ležela téměř souvislá vrstva drobného štěrku. Jak každý cyklista ví, tohle je pravá pohroma pro pláště a galusky všeho druhu. Že mně uchází zadní kolo, jsem slyšel ještě před koncem opraveného úseku. Podařilo se mě ale dojet na poloprázdném kole až na konec Opatovic a tak jsem se rozhodl riskovat. Ucházející plášťovku, která ještě trochu držela tlak, jsem jen dofouknul bombičkou a okruh jsem na ní dokončil. V závěru jsem sice musel jet hodně ze sedla, abych odlehčil zadní kolo, nicméně povedlo se.

Výměna zadního kola v depu byla otázkou minuty a vyrazil jsem do sedmého kola. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na stejném místě opět propíchl zadní plášťovku, asi nemusím moc zdůrazňovat. Nadával jsem jako špaček. Naneštěstí díra byla tak velká, že jsem za chvíli jel po ráfku a nezbývalo nic jiného, než lepit. Díru se podařilo pomocí tmelu a další CO² bombičky zalepit a plášťovku nahustit. V depu jsem si však, pro jistotu, nechal zadní kolo opět vyměnit. Nebyl jsem si přece jen jistý, jestli je to dobře opravené a nechtěl jsem riskovat. Ještě jsem si musel nechat nasadit světla, protože se začínalo kvapem stmívat.

Další kolo jsem už jel pod světlem a byl jsem mile překvapen. Přední světlo jsem měl půjčené od Hanky a jel jsem s ním poprvé. Svítilo skvěle. Mohl jsem i potmě jezdit bez omezení, viditelnost perfektní.

Objel jsem další okruh. Na konci devátého okruhu jsem v Sokolnici na kolejích zavadil ráfkem o kolej.  Opět, již potřetí, poloprázdné zadní kolo. Naštěstí to byl pomalý defekt a tak jsem mohl okruh celkem pohodlně dokončit a v depu si nechat zadní kolo vyměnit.

Začala mě docházet trpělivost a horečně jsem přemýšlel, co s tím provedu. V depu jsem v této chvíli měl k dispozici ještě jednu plášťovku, ale nic na zalepení těch dvou děravých. Mohl jsem si tedy dovolit už jen dva defekty, pak by pro mě nastal konec závodu. Než jsem přijel na opravený úsek, napadlo mě, že musím změnit taktiku. Opravený úsek silnice za Blučinou jsem začal jezdit ze sedla, abych maximálně odlehčil zadní kolo. To se ukázalo jako správné rozhodnutí, protože od té chvíle jsem už naštěstí nedefektil. Ale do konce závodu jsem byl jak na trní.

Zbytek noci jsem pak kroužil poměrně stabilní okruhy, až na 13. kolo, kdy začala docházet baterka v předním světle, a světlo se v druhé půli okruhu několikrát samo vypnulo. Výměna baterií v depu pomohla a opět jsem mohl jet naplno. Přesto jsem zjistil ve čtyři ráno, že mám podle Polaru časový zásek a hranice 800 km je pro mě už nejspíš nedosažitelná. Jedině, že bych v druhé polovině závodu podstatně zrychlil, což se nedalo očekávat. Stále však byl ve hře nový rekord trati. Konečně se začalo rozednívat a mohl jsem odložit v depu světlo. V noci posloužilo skvěle a ještě jednou Hance moc děkuji za půjčení.

Stále jsem jezdil víceméně stejná kola, pouze na konci 17. kola přišla malá pohroma v podobě dvojnásobných šranků. Ranní pantograf mě nejdříve zastavil před Sokolnicí, aby vzápětí po najetí na hlavní silnici spustil závory ještě jednou před Újezdem. Ztratil jsem tak několik cenných minut.

Během dopoledních hodin na mě začala padat únava, což se projevilo především na časech kol. Hanka mě začala ordinovat suplementy, abych se ještě dokázal zvednout a dokončit závod v nějakém solidním tempu. Stále jsme pomýšleli na posunutí rekordu trati.

Po 21. kole jsem se konečně mohl převléknout z nočního oblečení. Dostal jsem suchý dres a vyrazil do závěrečné části závodu. Dopoledne bylo zatím pod mrakem, což bylo fajn a teplota se držela v přijatelných mezích. Abych dokázal vsadit alespoň část 28. kola, bylo nezbytné jezdit na maximum, ale únava se začínala naplno projevovat a hlavně, ozvala se bolest v levém koleně. Také jsem ještě jednou, naštěstí krátce, chytil závory v Sokolnici. Na hraně únosnosti jsem dokončil 24. kolo a zastavil jsem v depu. Hanka použila svůj vyzkoušený recept a nalepila mě na obě kolena hřejivou kapsaicinovou náplast. Sice to pálí jako čert, ale bolest téměř necítíte. Než jsem dokončil 25. kolo, náplasti začali naplno účinkovat a tak jsem do 26. kola najížděl s cílem maximálně zrychlit. Potřeboval jsem během dalších dvou kol získat alespoň 15 minut k dobru.

Na konci 26. kola jsem podle kostelních hodin zjistil, že jsem získal k dobru asi osm minut. To mě povzbudilo. Do 27. kola jsem vyjížděl s odhodláním vydat ze sebe maximum. Rval jsem to na plný plyn a na konci kola jsem téměř nemohl uvěřit, že mám k dobru do posledního kola skoro dvacet minut.

Poslední kolo jsem dojížděl na zbytky sil, ale hlídal jsem si rychlost, abych jej nejel pomaleji než hodinu a stihnul limit v 16:45. To se mně povedlo téměř dokonale, když cílovou pásku jsem pomyslně protrhl v 16:38. V cíli na mě čekal můj doprovod, dostal jsem pár lóbanců a sprchu návdavkem. :-))

Výpočet průměrné rychlosti posledního kola mě přidal 9,5 km, výsledná vzdálenost tak narostla na skvělých 776,3 km. Byl jsem velmi spokojený, že to martýrium mělo nakonec nějaký smysl. O to víc si vážím svého výkonu z loňského roku. Ukázalo se, že jsem loni jel hodně dobře a překonat tento rekord na dané trati za plného provozu je velmi obtížné. Nicméně stále jsem přesvědčen, že je to možné, pokud vše klapne a závodník nemá hluchá místa a závažnější krize. A především, musí hodně chtít.

Takový výkon bych nemohl podat bez skvělé práce mého týmu. Velké poděkování doprovodnému týmu ve složení: Hanka Ebertová, Irena Prokešová, Tomáš Mrázek a Pavel Bonta. Velmi mně pomohli a i díky jejich podpoře jsem se dokázal na konci vyhecovat.

Co se týče umístění další závodníků, na druhém místě skončil Standa Komárek, který dokončil plných 25 kol tedy 710 km. Ode mě velká gratulace! Myslím, že Standa má na to, pokusit se časem prolomit rekord trati. Samozřejmě, pokud u tohoto závodění vydrží a naučí se to. Výkonnost má skvělou. Třetí místo uhájil po roce opět Zdeněk Gregor, ale letos dokázal vsadit o jedno kolo navíc, takže z toho nakonec bylo skvělých 681,6 km. Velká gratulace! Pokud by někomu připadalo jedno kolo za 24 hodin málo, zkuste si jen tak pro legraci spočítat, o kolik musíte jezdit rychleji. Není to vůbec jednoduché!

V ženské kategorii zvítězila Soňa Ptáčková, která si proti loňsku polepšila o tři kola na skvělých 511,2 km. Druhé místo vybojovala s 16. okruhy Eva Pavlovičová, takže ujela krásných 454,4 km. Třetí příčku uhájila Marie Baláková, která zdolala vzdálenost 385,7 km. Všem dámám ode mě velká gratulace a poklona!

Velká poklona a poděkování patří také organizátorům a vůbec všem, kteří se starají o bezchybný chod celého závodu. Moc díky za pěknou a povedenou akci!