Beskyd tour - 11. července 2015, Frenštát pod Radhoštěm

Sobota 11. července byla pro mě ve znamení návratu na maraton Beskyd tour. Sice jsem byl po dramatickém pádu na ročníku 2013 rozhodnutý, že již nikdy více, jenže člověk míní a život mění. Alespoň, že to počasí se na nás usmálo a po horkém předcházejícím týdnu nám nadělilo pěkné letní počasí, příjemné teploty lehce nad 20°C a bez deště.

Nebyl jsem si však vůbec jistý svou formou. Před týdnem jsem se uhřál na 24-hodinovce na Slovensku a následně mě potrápil nepříjemný průjem. Na regeneraci jsem tedy měl jen pár dní, a to po takovém zápřahu nemohlo stačit na stoprocentní regeneraci. Nicméně, byl jsem ochoten to zkusit. Alespoň zjistím, jak rychle jsem schopen takový kolaps zregenerovat.

Role doprovodu se zhostili Mirek Mikláš a Pavel Bonta. Dopředu musím říct, že odvedli bezchybnou práci a Mirek navíc pořídil pár pěkných fotek. Moc děkuji!

Start závodu se děje stále na náměstí ve Frenštátu pod Radhoštěm, ale už se nenajíždí přímo na hlavní silnici, ale zadem po úzké kostkové uličce a několika bočními ulicemi zpět na hlavní. Start dlouhé a krátké trasy není oddělený, všichni startují zároveň. Startovní koridor neexistuje, pouze startovní brána. Výsledkem je, že když se konečně vymotáte z města, je před Vámi natažený několik set metrů dlouhý had, a Vás čekají desítky kilometrů strávené sjížděním čela, které už pochopitelně jede celkem slušné tempo. Navíc se stále vyhýbáte jezdcům především z krátké trasy, kteří si sice dokázali stoupnout dopředu balíku, ale výkonnost na to nemají. Nedokáží přejet brdek v tempu. Na začátek docela slušný opruz. O tom, že by se rozdělil start dlouhé a krátké trasy, a že by byl ostrý start až za městem, prostě nechtějí horalé z Beskyd ani slyšet. Holt rázovitý kraj!

V úvodní pasáži jako obvykle čelní skupina dost cukala, takže opět nic příjemného, alespoň že ve Štramberku se jelo klidné tempo. To bylo asi tím, že jsme byli předem upozorněni, že ve sjezdu je tam škaredý výbrus vozovky. Bylo to ve sjezdu, ale dostali jsme včas echo od regulovčíků a místem projeli opatrně a bez problémů. Pak jsme si asi minutku postáli na šraňkách a přes Lichnov se začali stáčet zpět do Frenštátu. Usazený blízko čela skupiny jsem s úlevou projel městem. Kruháč na hlavní se jel rovně, opět změna, ale tentokrát pozitivní. Dříve se jezdilo doleva a býval u toho velký zmatek.

Hlídal jsem si místo na pravé straně, v Trojanovicích mě čekal Pavel s flaškou. Předání proběhlo bez potíží a já se mohl soustředit na nájezd do kopce na Pustevny (5,6km/430m). Povedlo se mě najet s čelem skupiny a začátek stoupání jsem s nimi dokázal udržet tempo. Úzká silnička lesem je ve stále horším a horším stavu. Některá místa jsou prakticky na hranici sjízdnosti, a když navíc jedete za někým, tak se prakticky nedá obrovským dírám vyhýbat. Bylo to někdy jen o fous, že jsem nezničil gumy nebo výplety. Od poloviny stoupání jsem začal mít problémy a čelo mě trochu odjelo. Nicméně podařilo se mě udržet mezi několika podobnými odpadlíky a na vrchol jsem to vylámal několik desítek metrů za čelní skupinou. Poslední stovky metrů byly otřesné, začali mě brát křeče do stehenních svalů, něco podobného se mě už dlouho nestalo. Docela mě to vyděsilo, dokážu vůbec dojet?

Než jsem hodil řetěz na velkou placku, (ještě mě to moc nešlo, musel jsem řadit nahoru kloubem na ukazováku, konec prstu jsem měl ještě necitlivý po 24-hodinovce) tak jsem měl skupinu na sto metrů. Během sjezdu jsem si to pomalu sjížděl a poslední padesátku jsem dorazil v dolní šlapavé části. Zbyla jen krátká chvíle na občerstvení, než jsme odbočili na Hutisko-Solanec, vstříc dalšímu stoupání na Soláň (5km/300m).

K mému překvapení jsem kopec vyjel celkem dobře, jen s malým odlepem na čelo skupiny. Na vrcholu jsem dostal od Pavla a Mirka dvě flašky a ve sjezdu jsem si doskočil zpátky do skupiny.

Projíždíme Velké Karlovice a zezadu nás doskakují další závodníci, takže k dalšímu prémiovému stoupání na Kasárna (3,4km/270m) se blížíme v poměrně velké skupině. Vjíždíme do lesa a terén se prudce zvedá. Zpočátku se sice snažím, ale s přibývajícím kopcem to jde stále hůř a hůř. Prostě mě odešli intenzity, nedokážu se dostat přes ANP. Jasný důkaz, že ještě nejsem dostatečně zregenerovaný. Nicméně, na to abych se udržel s partičkou odpadlíků, to stačí. S nimi dojíždím zbývající úsek. Poslední kilometr je obzvlášť výživný, závěrečná pasáž na rozdrbaných kostkách je doplněna o několik set metrů hrubé šotoliny před ní. Je zázrak, že jsem projel bez zničené gumy. Plášťovky od Tufa jsou nezmary!

V houpavé pasáži před sjezdem do Makova se jede tempo a tak vlaji na konci skupinky a snažím se občerstvit. Potřebuji se před závěrečnou pasáží ještě trochu zvednout. Ve sjezdu se pak pohybuji na konci skupinky a sjíždím si to až těsně před odbočkou v Makově.

Je nás asi deset a na hlavní začínáme hned stoupat směrem na Bumbálku (6,8km/360m). Jede se stále v tempu, ale kupodivu stíhám a kopec vyjíždím se skupinou. Těsně před námi se pohybuje další skupinka, se kterou se pak spojujeme ve sjezdu do Bílé.

Sjezd z Bumbálky byl letos opravdu výživný. Postarali se mě o něj především řidiči doprovodných vozidel. Absolutní nesoudnost a arogance. Jinak se to ani nedá nazvat. V šedesátce si najíždět do skupiny předávat občerstvení může vymyslet jen naprostý ignorant. Protijedoucí auta musela uhýbat až do škarpy, aby nedošlo k nejhoršímu. Nevím, kde to odkoukali, ale na Tour de France asi ne! A to už nemluvím o tom, že jedou ve sjezdu těsně za cyklisty. Kdyby ve skupině došlo k nějaké kolizi nebo pádu, neubrzdili by to!

Když to vidím, raději volím jízdu několik desítek metrů za nimi, nechci se do něčeho připlést. Ačkoli nás cyklisty někteří lidé považují za šílence, já jsem pud sebezáchovy ještě neztratil a žádný sportovní výsledek mě za takové riziko nestojí.

Do skupiny si dojíždím až v dolní pasáži za Bílou, těsně před poslední občerstvovačkou ve Starých Hamrech. V prvních brdcích úseku kolem přehrady Šance, kde se jede na úzkých uličkách s nepříliš kvalitním povrchem se skupina trochu natahuje a v krátkých sjezdících zase sjíždí. Opět jsem nucen válčit s doprovodnými auty, jen chytím krátkého odlepa, už se tam tlačí se svým vehiklem. Je to opět o život! Ve finálním sjezdu před Ostravicí mě vybržďují tak, že to už nevydržím a ulevuji si na jejich adresu zcela nepublikovatelnými výrazy!

Měl jsem za to, že úsek kolem Šance je snad se zákazem vjezdu, nebo se pletu! Nechápu, jak je možné, že tam s námi jeli. Pohybovalo se tam tou dobou hodně turistů, je takřka zázrak, že se nikomu nic nestalo!

Na krátkém úseku hlavní silnice před Ostravicí je chvíle klidu, kterou využívám k rychlému občerstvení, ale už je tu prudká odbočka doleva, přímo do prudkého stoupání na Smrček (3,4km/270m). Z počátku se mě daří držet s čelem skupinky, ale ve střední pasáži mě přece jen maličko dochází a zůstávám trochu vzadu. Bohužel mě v té chvíli předjíždí Pavel Kokeš a dalších několik závodníků. Poslední stovky metrů lámu z posledních sil a konečně je tady sjezd. Lesní silnička má už několik let nový povrch a tak je možné to pustit. Letím dolů a na silnici v Čeladné najíždím těsně za malou skupinkou, kterou si po pár kilometrech doskakuji.

Společně se motáme složitým dojezdem po úzkých silničkách a zahrádkářských koloniích do Trojanovic. Ještě zbývá překonat poslední dva brdky, které se už pěkně zajídají, ale nemůžeme slevit. Na konci posledního brdku mám Pavla Kudu za sebou jen pár set metrů. Poslední houpavá pasáž a najíždím do závěrečného finiše na parkovišti v Ráztoce. Ještě se maličko kousnout a jsem v cíli.

Výsledkem mého nepříliš oslnivého výkonu byl čas 5:30:29, který stačil na celkové 21. místo. V kategorii C jsem obsadil 5. místo. Naši kategorii vyhrál Petr Zahrádka. Na druhém místě dojel Pavel Kokeš a třetí byl Lukáš Adámek. Soupeřům blahopřeji!

Bohužel, nepodařená 24-hodinovka z předchozího týdne na Slovakia Ringu si vybrala svou daň. Odvezl jsem si z ní celkové vyčerpání a průjem. Taková nálož se za sedm dní nedá stoprocentně zregenerovat. Krásně je to vidět na přiloženém záznamu z Polaru. Je tam viditelný propad tepové frekvence na stoupáních Kasárna a Bumbálka. V závěru závodu jsem se naopak trochu polepšil, jenže to už na nejlepší z mé kategorie nestačilo.

Jsem moc rád, že jsem závod dokončil ve zdraví a příště si určitě nechám zajít chuť. Už jsem asi příliš starý na to, abych si za takovýto „zážitek“ ještě platil. Silný dojem završilo tradičně „kvalitní“ jídlo pro závodníky, které jsem raději odmítl.

Tento maraton je mě blízký. Byl jedním z mých prvních, takže na něj mám pěkné vzpomínky, které se váží k mým začátkům na silnici. Proto mě také moc mrzí, že k němu musím být tak kritický. Bohužel, od roku 2007, kdy jsem jej absolvoval poprvé, se závod prakticky nikam neposunul. Co mě osobně nejvíce vadí, je nešťastně vedená trať. Úvodní podhorská pasáž nestojí za nic, za to se vždy stojí na přejezdu ve Štramberku! Podobně klidnější úsek by byl spíše vhodný někde uprostřed závodu, mezi úvodní a závěrečnou kopcovitou pasáží. Pak by to mělo nějaký smysl a závod by dostal jinou dynamiku. Výjezd na Pustevny je na hranici sjízdnosti a rizika. Totéž v bledě modrém platí o finální pasáži výjezdu na Kasárna, ale tam se asi v souvislosti s novou výstavbou blýská na lepší časy. Další nezvládnutou částí závodu je samotný start. Starty tratí by bylo záhodno oddělit a nejdříve vyvést celý peloton z města a až potom jej nechat závodit. Když to jinde jde, proč by to nešlo tady taky?

Samostatnou kapitolou jsou doprovodná vozidla uávodníků, která se pohybují spolu s pelotonem. V posledních letech je to doslova boom. Bohužel nejen tím trpí atmosféra maratonů. Nemáte také někdy pocit, že se z maratonů vytrácí jejich kouzlo a stávají se poloprofesionálními závody? „Prize money“, doprovodná vozidla, poloprofesionální týmy, vítězové z řad profesionálních cyklistů, zkracování tratí apod. Právě postřižiny na maratonských tratích mě jdou asi nejvíce proti srsti. Bohužel je to trend i na dalších maratonech. Maratonskou tratí v pravém smyslu momentálně disponují pouze dva maratony v rámci Marathon Cup (Mamut tour a Krušnoton).

Koukám, že dnes končím v hodně pesimistickém tónu a to bych nerad. Velmi si vážím práce všech, kteří se na organizaci a průběhu maratonů podílejí! Sám jsem se kdysi k organizaci podobných akcí připletl a tak mám alespoň maličko představu, jak obrovské penzum práce se za každým podobným závodem skrývá a na první pohled není vidět. Nám účastníkům jsou skrytá protivenství, která je třeba překonat, aby se podobná akce dala na silnici vůbec zorganizovat. Osud Krále Šumavy budiž připomínkou. O to více mě pak mrzí, když výsledkem této v převážné míře dobrovolnické práce je jakýsi polotovar.

Přál bych organizátorům do dalších ročníků hodně štěstí a odhodlání, Beskyd tour by si už zasloužil posunout na vyšší level. Že to jde je vidět na příkladu přerovského Mamut tour, kterému radikální změna z před několika let výrazně pomohla.

Závěrečný výsledkový servis:

• výsledková listina celkové pořadí
• záznam z Polaru (záznam je na několika místech nekompletní, jsou tam výpadky přenosu hlavně na Kasárnách a Smrčku)
• fotogalerie Mirek Mikláš