24 Stunden Rennen Kelheim - 15.-16.7.2017 - Kelheim, Německo

Když jsem na jaře připravoval letošní závodní kalendář, ozvala se Hanka: „měl bys zajet na nějakou lepší 24-hodinovku v zahraničí, to je Tvoje parketa, ta v Kelheimu by Ti měla vyhovovat“. Přiznám se, že jsem váhal. Německy umím jen pozdravit, jinak nic. Pro účast na 24h Stunden Rennen Kelheim jsem se rozhodl až poté, co mě Hanka slíbila, že pojede se mnou. S její školní němčinou a mou lámanou angličtinou to snad nějak dáme. Zbývalo domluvit zbytek týmu. Původně jsem počítal s Ivošem a Michalem. Ivoš mě účast potvrdil a také slíbil zajistit jako obvykle doprovodné auto. Horší to bylo s Michalem, na předmětný víkend už slíbil svědčit na svatbě. Oslovil jsem tedy Mirka a ten kupodivu rychle souhlasil. To bylo skvělé, tým pro 24-hodinovku v německém Kelheimu na víkend 15.-16. července byl hotov. Zbývalo poslat a zaplatit přihlášku, zajistit ubytování a především připravit sebe, techniku a doprovod.

Ono to tak sice z odstupu nevypadá, ale příprava na 24-hodinovku, obzvláště pokud ji hodlá závodník absolvovat tzv. non-stop s minimálním počtem zastávek, je poměrně náročná. Klíčovou roli v průběhu závodu hraje souhra závodníka s podpůrným týmem. Jenže, kolik takových závodů se dá za sezónu zvládnout? Poslední jsem jel v roce 2015 na Slovakia Ringu. Udržet v takovém časovém rozmezí kontinuitu doprovodného týmu je téměř nemožné. Takže se snažím, aby alespoň jeden klíčový člen týmu, měl s 24-hodinovkou se mnou zkušenost. V tomto případě padla volba na Hanku. Ivoš byl v týmu nováčkem a Mirek sice se mnou už byl třikrát na Slovakia Ringu, ale vždy jen v podpůrné roli. Hanka se mnou už pár 24-hodinovek absolvovala a kromě toho, že tyto závody sama také jezdívala, má velký podíl na stavu mého současného rozpisu jídla, pití a suplementů. V tomto směru jsem tedy byl klidný a mohl jsem se soustředit na zbývající přípravu.

Bylo domluveno, že do Kelheimu vyjedeme v pátek přes Prahu. Ve tři naložíme Hanku a jedeme. Časový plán jsem měl spočítaný tak, abychom na místo dorazili kolem šesté odpoledne. Přespání na sobotu jsem měl zamluvené v penzionu Carlbauer. Vařenou stravu pro mě a tým jsem měl slíbenou opět od mamky. Vše tedy bylo na dobré cestě a já si připravoval svoje věci, což zrovna není jednoduchá záležitost. Krámů, které musím sebou na 24-hodinovku vozit je násobně víc, než co je třeba např. jen pro maraton.

Jenže v úterý 11. července přišla studená sprcha. Jsem právě na cestě z dovolené do Lipníka a přichází horký telefonát od Hanky. Nečekané osobní problémy, nemůže s námi v pátek odjet do Německa! No jo, co teď s tím? Večer o nastalé situaci píšu zbytku týmu. S Ivošem jsem za jedno, v takovém složení by to byl velký risk, takže pokud neseženeme alespoň nějakou náhradu i třeba absolutního nováčka, tak to ve čtvrtek zrušíme a nikam nepojedeme. Máme na to dva dny. Mirek se pokusí oslovit svého syna a já s Ivošem ještě popřemýšlíme, koho bychom mohli oslovit. Jsem však v tomto směru velmi skeptický, takto z dne na den navíc uprostřed letních dovolených máme pramalou šanci.

Ve čtvrtek dopoledne mě začínají docházet nápady a oslovuji už kde koho. Volám i Edu Pospíšila. Ten je tím pochopitelně zaskočený, ale je to správný chlapík a nakonec se domluvíme, že jeho účast by byla až to poslední, pokud by selhali všechny ostatní snahy. Nicméně, pokud by hrozilo, že celou akci zrušíme, je ochoten se sbalit a jet v pátek s námi. Jenže v poledne přichází rozuzlení z nečekané strany. SMS od Irči, jede s námi spolu s Tomášem. Jsem dokonale zaskočen, s Irčou jsme o tom mluvili před týdnem, že by sice moc ráda na takovou akci jela, ale momentálně řeší vážné osobní problémy. Vzápětí mě volá a domlouváme se, co mám připravené a co je třeba ještě dořešit. Nemůže si vzít v pátek volno z práce, takže z Brna budeme vyjíždět až kolem čtvrté. To je to nejmenší, hlavně, že se jede! Vzápětí oznamuji tu skvělou zprávu zbytku týmu a Edovi, který se tím pádem může vrátit zpět ke svým záležitostem.

Pro mě teď nastává maraton, mám zpoždění v balení. Zbytek dne trávím horečným balením a přípravou techniky. Ještě rychle posílám info do penzionu. Odpověď přichází vzápětí, recepce zavírá v šest, ale nechají mě klíče u dveří recepce a do pokoje dostaneme přistýlku. Tak snad to klapne.

Páteční dopoledne už probíhá celkem v klidu, před polednem jsme s Mirkem v Hradčanech, překládáme věci do dodávky, kterou pro závod zajistil Ivoš. Ve dvě vyjíždíme do Brna, kde nabíráme Irču a hurá na Německo. Ivoš se rozhoduje vyhnout páteční Praze a tak míříme na jižní čechy a republiku opouštíme přes Svatou Kateřinu. Předtím ještě stíháme krátkou večeři na klatovském náměstí a díky navigační chybě na výjezdu z města si děláme malý výlet opačným směrem, než potřebujeme. Naštěstí máme sebou Tomáše, který se ukazuje jako dobrý navigátor. Koriguje naši jankovitou navigaci a pak kontroluje náš kurz až do Kelheimu, kam dojíždíme o půl dvanácté v noci.

Na dvoře penzionu je klid, nikde nikdo. Po chvilce pátraní nacházíme dveře recepce a na nich je přilepená obálka s mým jménem. Uvnitř nacházím klíč od pokoje č. 14 a plánek, jak se k němu dostaneme. Sice nám to chvíli trvá, ale pak se zorientujeme a pokoj je nalezen. Konečně po dlouhém dni uléháme.

Ráno po vydatné snídani míříme do města. Bloudění jednosměrkami kolem náměstí ukončuje velmi srdečná paní, která nás naviguje před její barák a doslova nám vnucuje svou parkovací kartu. Ivoš s Tomášem zůstávají u auta, s Irčou a Mirkem míříme na náměstí. Tam je čilý ruch a od jednoho z organizátorů jsme nasměrováni na rathaus k registraci. Tam dostáváme od milé paní nejen startovní tašku, ale také klíčovou informaci, kde si máme rozbít stan. Irči se to zpočátku moc nelíbí, budou asi 50m od trati, ale po chvíli dalšího hledání zjišťujeme, že lepší místo už nenajdeme. Všechno ostatní včetně tří oficiálních kempů závodu je plně obsazeno. Takže rozbíjíme stan na doporučeném parkovišti a začínáme se chystat. Organizaci přebírá Irča, já si chystám své věci na kolo. Ve dvanáct se odebíráme na náměstí, kde má proběhnout předstartovní Info. Nějaký pán sice chvíli cosi říkal do mikrofonu, ale Irča té jeho bavorské němčině nerozuměla ani zblo. Nicméně od další ochotné organizátorky Irča dostává potvrzení toho, co jsem si myslel, startuje se na mostě u kempu kde parkujeme.

Poslední velké jídlo, nachystat si věci na kolo a hajdy na start. Počasí je pod mrakem, teplota kolem 19-20°C a mírně fouká od západu. V noci mají teploty nad ránem klesat až k 10°C. Volím teplejší ponožky s tenkými návleky, návleky na kolena a ruce. Pod přilbu si beru dva tenké šátky. Irči chystám do tašky věci, které bych mohl v průběhu závodu potřebovat. Budou je sebou nosit na předávky k trati. Plán je takový, že poprvé zastavím po osmé hodině, abych si vzal světlo a reflexní vestu. Pak budu zastavovat krátce přibližně každé dvě hodiny, což znamená po čtyřech kolech. Rozpis jídla a suplementů máme naplánovaný, doufám, že všechno klapne a nebudeme muset moc improvizovat.

O půl druhé se jdu trochu projet a čtvrt hodiny před startem se už raději řadím do startovního koridoru, který se rychle zaplňuje. Stojím asi tak na konci první třetiny startovního pole. Budeme vyjíždět do kopce, což znamená, že si budu moct dojet dopředu.

Těsně před startem je na mostě hlava na hlavě. Vozovka je plná cyklistů a chodníky narvané diváky. Někteří stojí na zábradlí, aby měli lepší výhled. Do toho hlasitá hudba a moderátor, kterému nerozumím ani slovo. Odpočítávají se poslední vteřiny, ohlušující salva a je odstartováno.

V prvním kopci si dávám interval a dojíždím si do popředí balíku. Zatím se vyvážím v balíčku a především se seznamuji s okruhem, který bude na dalších dvacet čtyři hodin mým domovem. Sjezd k hlavní silnici je místy dost prudký, jedeme skoro šedesátkou. Druhá část okruhu vede po hlavní silnici a má spíše rovinatý charakter. Přijíždíme zpět do města, krátký brdek na mostě přes řeku a sjezdík k nájezdu na náměstí. Je tady první průjezd „wechsel“ zónou, sto metrů mezi plůtky po drncavé dlažbě, otočka na pětníku kolem stanu časoměřičů a sto metrů zpět na silnici. Docela ekvilibristika, ale dá se to zvládnout, jen je třeba být velmi obezřetný.

Prvních šest hodin závodu probíhá v pohodě, kolem trati je neskutečné množství diváků, kteří mohutně povzbuzují. Největší koncentrace je v poslední pětistovce stoupání. Několik stanovišť tam má i zvukové soupravy a pouští muziku. Těsně pod vrcholem je skupina bubeníků, když spustí je to neskutečný rachot. Největší rachot je pak především ve stanu na otočce. Náměstí je plné lidí, hlasitá hudba a moderátor do toho něco volá. Několikrát zaznamenám, že řekl maličko zkomoleně moje jméno. Jednou dokonce při průjezdu zaslechnu „Dobry den Stanislav!“. Asi jsem tady jako jediný čech za exota. Snažím se na něj usmát, ale za neustálého soustředění, abych netrefil plůtek, mě z toho spíše vychází škleb. Snad to pochopil.

Začíná se stmívat, při průjezdu do dalšího kola hlásím týmu, že zastavím o půl deváté. V nájezdu do dalšího kola na mě čekají. Beru si tenkou vestu na první část noci, na to reflexní vestu a dostávám přední světlo. Irča mě potěšila zprávou, že se pohybuji na druhém místě v sólo kategorii. Tak proto mě jmenovali, když jsem projížděl stanem.

V závěru dalšího kola se blíží devátá hodina, takže zapínám přední i zadní světlo. Při průjezdu po rozhrkaném náměstí přichází nečekaná zrada. Na drncavých kostkách náhle vylétává přední světlo z držáku a padá někam mezi plůtky. Musím dojet ještě pár desítek metrů, než se dostanu na širší úsek, kde stavím kolo o plůtek a běžím zpět pro světlo. To mezitím zvedl jeden z diváků, zavolal jsem na něj a světlo mě vrací. Je v celku a stále svítí! Rychle se vracím ke kolu a nasazuji světlo zpět na držák. Musím dávat velký pozor na ostatní projíždějící cyklisty. Ještě pořádně kontroluji, že světlo je dobře zaklapnuté v držáku a naskakuji na kolo. Další celé kolo přemýšlím, kde se stala chyba. Pokud si pamatuji, tak světlo dával do držáku Ivoš. Že by ho pořádně nezasunul? Nepravděpodobné, ale vyloučit to nemůžu. Další dvě kola je vše v pořádku, tak na problém zapomínám a začínám opět závodit.

Jenže při následujícím průjezdu náměstím světlo letí z držáku znova. Tentokrát je to horší, po dopadu na dlažbu se uvolňuje zadní kryt a baterky se rozlétnou kolem. Začíná jít do tuhého. Naštěstí je tady dost světla z osvětlení. Rychle všechno sbírám, narvu do zadní kapsy a projíždím přes čipy. Vyjíždím z města a jedu k našemu stanu. Bez světla je to na parkovišti o hubu, ale trefuji se a dojíždím k našemu stanu. Všude tma, jsou zalezlí pod dekou, mysleli si, že teď budou mít ode mě pokoj. „Potřebuji náhradní světlo!“ Všichni jako na povel vyskakují a začíná jeho hledání. Já zatím z dresu doluji komponenty z rozpadeného hlavního světla. Náhradní světlo nalezeno a nasazeno na držák. Ještě předtím musí Ivoš odříznout držák hlavního světla, který byl připáskovaný, aby se nemohl uvolnit. Irča mě ještě dává plnou flašku a domlouváme další zastávku po dvou kolech.

Po dalších dvou kolech zajíždím na přestávku. Mezitím jsem si uvědomil, že držák náhradního světla je starý a opravovaný. Nemusí tu zátěž vydržet. Ivoš hlásí, že hlavní světlo složili a je funkční. Domlouváme se, že ho připáskuje na držák a bude mít připravené, kdyby něco. Dalších několik kol probíhá v pohodě, ale střídací zónou na náměstí projíždím opatrně, abych držák světla moc nenamáhal. Blíží se půlnoc a při průjezdu náměstím opět noční můra! Opravovaný držák náhradního světla to nevydržel a praskl. Světlo letí na dlažbu, kde se okamžitě dělí na prvočinitele. Opět rychlý sběr, tentokrát myslím nemám všechny baterky a zadní kryt. Není čas to hledat, opět beze světla dojíždím do kempu. Ivošek nasazuje náležitě upravené hlavní světlo, je připáskované dvěma pásky k držáku, ještě pro jistotu páskuje držák k hrazdě. Tohle mě už musí vydržet až do rána, další světlo už nemám! Když už jsem z kola, beru si místo vesty teplý dres na druhou polovinu noci, která asi bude chladná.

Vyjíždím opět na trať, ale během kola si uvědomuji, že by ještě mohl povolit zadní kryt od baterek, ten byl minule při pádu venku a může být poškozený. Při dalším průjezdu kolem kempu tedy zajíždím k našemu stanu a izolačkou omotávám zadní kryt. Teď už se nemůže nic uvolnit. Stejně jsem do rána jako na jehlách a střídací zónou projíždím krokem. Kdybych o světlo přišel, bylo by po závodě.

Při těch peripetiích se světlem, bych málem zapomněl na samotný závod. I v noci to kolem trati žije a především v závěru stoupání se stále fandí jako o život. Na trati je stále živo a tak noc ubíhá celkem rychle. Bohužel jsem byl v noci svědkem jedné nehody. V začátku sjezdu cyklista trefil kužely na středové čáře. Ty kužely jsou na místech křižovatek, aby nám auta nevjížděla z vedlejší silnice do závodní poloviny vozovky, která je pro ně uzavřená. Nechápu, jak se to mohlo stát. Všichni kolem těch kuželů jezdíme půl dne. Průběh nehody jsem neviděl, jen jsem z dálky viděl více stojících světel a tak jsem zpomalil. Kluk seděl uprostřed vozovky vedle kola a kolem byly poházené ty kužely. Byly u něho už dva cyklisti a z protisměru přijížděla blikající sanitka. Takže jsem je opatrně objel a pokračoval ve sjezdu.

Před čtvrtou už začíná světlat obloha a rychle se zjasňuje. Mám docela velký útlum a moc mě to nejede. Snažím se přežít do rána, kdy doufám, že se ještě vzchopím. Světla přibývá a já se pomalu přestávám bát o přední světlo. Zatím ale stále jezdím přes náměstí krokem, už je nechci po čtvrté sbírat z dlažby. S přibývajícím světlem se mě zdá, že se i tělo probouzí a tak snad ještě budu moct závodit.

Na zastávce v šest konečně sundáváme světla a vestu. Další čtyři kola se snažím rozhýbat a rozjet, ale jde to pomalu, jsem hodně ztuhlý. Další zastávka v osm je s jídlem. Sundáváme teplý dres a já se dozvídám, jak na tom jsem. Noc byla špatná, klesl jsem na sedmé místo. Nemám však moc velký odstup od soupeřů, ale musím zabojovat. Do konce závodu mám šest hodin, abych s tím něco udělal.

Odhodlaně se pouštím do dalších kol a ono to najednou jede. Konečně se rozjíždím a začínám jezdit slušná kola. Tohle mě neskutečně baví a kvůli tomu tenhle sport vlastně dělám. Když už máte pocit, že je konec, tělo se neuvěřitelně vzchopí a jsem zpátky v závodu. Další dvě hodiny jezdím jako z partesu. Na trati je hodně lidí, ale všechny předjíždím. Když mě dojede vláček týmů, nechávám se popotáhnout po rovině. V deset naposledy zastavuji, dostávám pití a jídlo. Sundáváme všechny návleky. Tým mě povzbuzuje, abych to nevzdával a bojoval.

Tak jo, poslední čtyři hodiny se musím zmáčknout. Zatím mě to stále dobře jede a v kopci všem jednotlivcům ujíždím. Kolem trati je opět hodně diváků, kteří povzbuzují. Je to příjemné a dává to na chvíli zapomenout na bolest a únavu. Jak se blíží konec závodu, tak se na trati objevuje více závodníků. Každý chce na závěr najet co nejvíce.

Je krátce po jedné hodině a já najíždím do předposledního kola ve skupince, kde je i jeden jednotlivec Stefan Barth. V závěru kopce zkouším nastoupit, ale Stefan se mě drží jako klíště. No nic, budu mít ještě jednu příležitost v posledním kole. V nájezdu do rovinaté části nás dojíždí velká skupina, ke které se přidáváme. Jak se blížíme k nájezdu na most, čelo skupiny začíná zrychlovat a také Stefan se vysouvá po levé straně k čelu. Začínám tušit nějakou zradu a snažím se k němu přiblížit, ale je tady děsný zmatek. Navíc těsně před zatáčkou dojíždíme nějakou pomaleji jedoucí skupinku. Konečně mě dochází, že spurtujeme do cíle, ale už je pozdě. Jsem uzamčený ve skupině kousek za Stefanem. Ve výšvihu na mostě se sice posouvám kousek dopředu, ale v cílovém koridoru se už nedá nic dělat, dojíždím do cíle asi tři místa za Stefanem. Tohle jsem tedy prokaučoval! Škoda, hrozně rád bych si to s ním rozdal na férovku, ale neuvědomil jsem si, že tenhle závod se jede pouze na celá dokončená kola a čekal jsem, že pojedeme ještě jedno kolo. Moje chyba.

V cíli byla hlava na hlavě a děsný zmatek. Všichni se radují, objímají a polévají! Chvíli mě trvalo, než jsem se odtud vymotal a našel svůj tým. Ti teprve na náměstí přicházeli, protože si také mysleli, že pojedeme ještě jedno kolo. Uklízíme se do stínu bokem na schody. Konečně si můžu sundat tretry! Po chvíli Ivoš zjišťuje můj výsledek, jsem v sólo kategorii pátý, na čtvrtého Stefana mě v cíli chybělo pět vteřin. Ujetá vzdálenost 720,5 km. Na to, jak špatně to se mnou vypadalo ráno, je to super výsledek. V závěru závodu jsem se posunul o dvě místa dopředu. Paráda!

Jelikož jsme nebyli na bedně, nebyl důvod se v Kelheimu moc zdržovat. Než tým sbalil věci do auta, stihl jsem si dát rychlou sprchu a něco málo pojíst. Pak jsme se napakovali do auta a tradá domů. Irča s Ivošem museli v pondělí do práce, takže nebyl důvod se zdržovat.

Závod hodnotím jako úspěšný, ačkoli jsem jej nezajel z mého pohledu optimálně. Nicméně z velké části to prostě byla nováčkovská daň. Zahájil jsem velmi dobře, ale šachy s předním světlem mě nepříjemně zaměstnali. Nejen, že jsem kvůli tomu několikrát krátce stavěl, ale také jsem na ten problém musel v průběhu noci pořád myslet a závodění šlo maličko stranou. V závěru noci jsem pak trochu vytuhl a zajel několik hodně pomalých kol. Naopak, skvěle jsem zvládl posledních šest hodin a nebýt omylu v posledním kole, mohl jsem ještě zabojovat o čtvrté místo.

K tomu upadávajícímu světlu se ještě vrátím. Světlo Sigma Lightster už vozím léta a nikdy se mě nestalo, že by se z držáku samo uvolnilo. Např. jsem jej vozil na posledním Le Mans v Šaraticích u Brna. Do Kelheimu jsem jel s rok starým světlem v bezvadném stavu. Jenže rychlý průjezd přes náměstí v Kelheimu je prostě neskutečně hrbatý a jezdí se tam rychle. Nebyl jsem v tom sám, věci z kola tam během závodu ztráceli i ostatní závodníci. Bidonů jsem viděl nepočítaně a v noci i několik blikaček leželo mezi plůtky. S tímto se prostě musí v Kelheimu počítat a všechno na kole důkladně upevnit.

Co se týká samotného závodu, musím vyzdvihnout skvělou organizaci a zabezpečení trati. Pravá strana vozovky je pro auta uzavřená a na každé velké křižovatce jsou regulovčíci, kteří dohlíží, aby na trať nejezdila auta. Křižovatky jsou navíc v noci osvětlené. Největší obavy jsem měl z jízdy mezi plůtky na náměstí, hlavně z té úzké otočky. Mají to však vymakané a samotný koridor otočky je vyložen gumovým kobercem, takže se to dá zvládnout bezpečně i v sedle, i když jsem tam viděl několik závodníků se pro jistotu odrážet jednou nohou od země. Přece jen ten průjezd je úzký a do zatáčky, takže to chce trochu více jistoty v ovládání kola. Trať je díky úvodnímu stoupání, kde se na prvních pěti kilometrech vystoupá asi 170 výškových metrů a sklon kopce je průměrně asi 9%, poměrně náročná ale také spravedlivá. Pro jednotlivce je prakticky vyloučené, jen se nechat vozit v týmovém vláčku. Ten kopec to vždy nadělí. Naopak v druhé rovinaté části okruhu, je výhodné se do skupin s týmy zapojovat. Nicméně je třeba počítat s tím, že v dalším kopci už musí jednotlivec jet opět za svoje, protože týmy mu pravděpodobně ujedou. Je to tedy především závod, na „rekordy“ není tato akce stavěná.

Atmosféra závodu je úžasná! Hodně se povzbuzuje a kolem trati až dlouho do noci se lidé baví. Tak intenzívní zážitek na 24-hodinovce jsem ještě nezažil. Hanka mě na to sice upozorňovala, že to bude v podstatě karneval, ale realita byla ještě lepší. Závod tak daleko rychleji ubývá, závodník se nemá čas nudit a především je ochotný se více zmáčknout. Tohle byl rozhodně můj nejintenzivnější výkon na 24-hodinovce. Závodilo se až do poslední chvíle.

Dávám závodu 24 Stunden Rennen Kelheim oba palce nahoru! Po dlouhé době mě 24-hodinovka opět bavila a skvěle jsem si zazávodil. Nádherné prostředí, krásná a spravedlivá trať, úžasná atmosféra!

Velké poděkování všem, kteří se na mé účasti podíleli. Především doprovodný tým – Irča, Ivoš, Tomáš a Mirek – odvedl super práci. Zvlášť děkuji Irči, která svým rozhodnutím pro mě závod zachránila. Děkuji Tomášovi za fotodokumentaci celé akce. Děkuji mamce za přípravu jídla pro mě a tým. Děkuji Hance za inspiraci a podporu. Děkuji Ivošovi za zajištění doprovodného auta, které si také komplet odřídil. Děkuji Edovi, který byl v případě totání krize ochotný s námi jet. Děkuji všem, kdo nám fandili a drželi palce.

Závěrem nezbytná porce informací a statistik:

• výsledková listina kategorie muži sólo
• můj záznam z Polaru – kompletní
• můj záznam z Polaru – první kolo
• můj záznam z Polaru – poslední kolo
• můj záznam z Polaru – časně ranní
• fotogalerie Tomáš Mrázek a Sportograf.com

Časová statistika mé jízdy:

• celkový čas na trati          23:46:25
• celkový čistý čas jízdy      23:25:14
• celkový čas přestávek      0:21:11